Chystá se prodej NHKG

 K  napsání tohoto článku mě přiměl odkaz Martina Slepičky, který jsem si přečetl dnes na FB ve věci připravovaného prodeje Arcelor Mittal.

 Neodolal  jsem a napsal  do HN několik informací, které jsou určeny především těm občanům Hrabové, kteří tam pracovali nebo stále  ještě pracují.

Původně za Protektorátu  to byla Jižní stavba (Süd-Bau), v období budování socialismu stavba byla známa jako „Donbas“, později po  roce 1952 již dostavěná huť  "s úplným výrobním cyklem"  dostala název NKHG.

Pro obyvatelstvo Ostravy  to byla významná investice, která dala postupně práci cca 20 tisícům dělníků a techniků. Nejenom práci, ale i byty  v Porubě a v Havířově. Působil jsem tam  34 let, převážně na ocelárně.  

Z dnešního pohledu byla zde v době socialismu velmi zanedbána péče o životní prostředí a o  bezpečnost práce. Vysoké pece, ocelářské pece, koksové baterie a další agregáty svými komíny vypouštěly do ovzduší obrovské množství různých škodlivin. Počty těžkých a smrtelných úrazů  byly  alarmující. Nikdo se však v těchto dobách těmito problémy příliš nezabýval.

Tento hutní závod kupodivu nezanikl  ani po sametové revoluci a v roce 2003 přešel do vlastnictví firmy Arcelor Mittal a zažil období konjuktury, která stále trvá.  Alespoň z pohledu výše výroby a dosahovaných zisků.

  Mám pro to následující vysvětlení. Za prvé tato fabrika byla  prodána  zahraničnímu zájemci za velmi výhodných podmínek a  za druhé vyrábí  produkty, po kterých  je stále poptávka. Svůj význam má i kvalifikovaná pracovní síla a poměrně vstřícná  odborová organizace.

Průběžně jsem sledoval vývoj tohoto podniku  i po sametové revoluci . Byla  provedena  nákladná modernizace a  odprášení hlavních hutních provozů, zavedeny přísné podmínky pro bezpečnost práce a také byly výrazně zvýšeny mzdy zaměstnanců.  

Na internetu jsem se nedávno  dočetl, že firma  Arcelor Mittal má zájem koupit jednu  z největších evropských oceláren, která má své sídlo v blízkosti města Taranto na jižním konci Itálie. Aby na evropském trhu bylo zachováno konkurenční prostředí, musí  se „zbavit“ několika menších firem, včetně té ostravské.

Měl jsem tu možnost kdysi dávno hutní podnik  v Tarantu v rámci služební cesty navštívit. Již tehdy, v roce cca 1980 to byla velmi moderní huť. Ve srovnání se středoevropskými ocelárnami má tu výhodu, že je umístěna  na břehu moře a může tak využívat levnou vodní dopravu  v  dodávkách železné rudy, uhlí a koksu. A následně při expedici svých výrobků. Takže je zde velká konkurenční výhoda, která je nezanedbatelná v současné době, kdy je nutno čelit novým konkurentům, především z Číny.

 Všichni jsme asi zvědavi, jak to z bývalou NHKG dopadne.

15. 2. 2019    V.S.