Doc. Ivana Čornejová (*1952 Praha) je česká historička se zaměřením na církevní dějiny 16. – 18. století. Působila v Ústavu dějin Univerzity Karlovy a v archivu této instituce. Mimo to vyučovala na Katedře dějin Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Jejím manželem je historik Petr Čornej.
Svou poslední knihu s názvem „Temno“ vydala v letošním roce. Pokusila se v ní o nový pohled na období, které následovalo po porážce českých stavů na Bílé hoře v roce 1620.
Základem dřívějšího hodnocení jsou názory „otce národa“ Františka Palackého (1798 - 1876) a spisovatele Aloise Jiráska (1822 – 1901). I mnozí jiní významní lidé tehdy soudili, že doba pobělohorská byla pro český národ dobou útlaku a ponižování.
Kniha Ivany Čornejové rozvíjí provokativní text historika Pekaře v roku 1921, který tehdy napsal: „Nevytvořila bělohorská porážka naopak předpoklady k tomu, že tu český národ stále je a navíc si v roce 1918 dokázal vytvořit i samostatný stát? Stručně řečeno, vítězství českých stavů v čele s králem Fridrichem Falckým pravděpodobně mohlo vést k vytvoření protestantské německé říše pod jeho žezlem. Již tehdy řada oněch „českých pánů“ česky nemluvila, nebo jen špatně. Český národ by pravděpodobně potkal osud podobný osudu Lužických Srbů“.
I tehdejší brutální rekatolizace měla svou světlou stránku. Aby ovečky svým pastýřům rozuměly, museli k nim tito „pastýři“ promlouvat jazykem českým. Výsledkem bylo zachování českého jazyka a jeho postupná kultivace, na které se významně podílena i církev. V tomto jazyce vznikla obsáhlá literatura, česky se vyučovalo ve školách dokonce i na Karlově univerzitě. Díky všeobecné znalosti českého jazyka se dařilo v širokých vrstvách populace udržovat povědomost o slavné minulosti českého státu ve středověku.
Nezpochybnitelným pečovatelem o český jazyk byl katolický kněz a jezuita Bohuslav Balbín ( 1621 – 1688). Podobných vlasteneckých katolických kněží bylo mnoho. Byli však i jiní.
Nic není černobílé. Ani dřívější dějiny, ani současnost.
2. 9. 2022 V.S.