Minulost naší domoviny: Kapitola 19 - Kapitula olomoucká

Církev katolická budovala svou organizaci trpělivě a cílevědomě. Tato církev měla na Moravě své kořeny již v době Velkomoravské říše. Její zánik  se projevil i na úpadku  církevního  života.  Zlepšení nastalo jak v Čechách tak na Moravě  až po nástupu Přemyslovců.

 Zásadní význam  pro církevní život na Moravě mělo na počátku 13. století vybudování nového chrámu sv. Václava v Olomouci. Velká změna nastala i v organizační struktuře biskupství, a to  vytvořením olomoucké kapituly.

Kapitulou je nazýván sbor duchovních osob,  soustředěný kolem katedrálního kostela. Příslušníci tohoto sboru se nazývají kanovníci. Tento orgán má za povinnost pomáhat  biskupovi v řízení diecése. Kanovníci  získali i řadu práv, především volili biskupa a bez jejich souhlasu nemohl biskup rozhodovat o majetkových záležitostech diecése. Bylo to vymyšleno velmi chytře, ale nepočítalo se s přirozenými vlastnostmi lidí, především se snahou  hromadit majetek.  A tak někdy převládly i u církevních osobností  zájmy soukromé nad zájmy církve.

Kanovníci měli rozděleny  jednotlivé funkce takto: 1. děkan ( řídil společná zasedání), 2. probošt (staral  se o majetek), 3. arcijáhen (dohlížel na činnost kněží), 4. scholastik (dohlížel na katedrální školu), 5. kustos (pečoval o metropolitní  kostel).

Další členové kapituly již byli přísedícími bez funkcí.  Všichni kanovníci měli povinnost bydlet v Olomouci. Národnostní složení bylo velmi pestré ( mimo Němců i Poláci, Slezané a Italové).  Úředním jazykem až do 16. století byla latina, později i čeština. Po Bílé Hoře výhradně němčina. Z biskupů, kteří se významně podíleli na osudech naší domoviny to byli  Bruno ze Schaumburku (1245 -1281), Stanislav Thurzo (1496 – 1540) a Jan Dubravius (1541 – 1553).

K materiálnímu zabezpečení tohoto úřadu a k výživě kanovníků sloužily jednak zemědělské usedlosti, ale také výtěžek z peněžních poplatků od věřících. Významné byly i dary a příjmy z různých nadací. Statky a dvory  byly jednak majetkem jednotlivců, jednak společným majetkem celé kapituly.

Z těchto dob se zachovalo mnoho písemných zpráv o nevhodném chování kněžstva, a to na všech úrovních církve. Šlo o porušování celibátu, tropení různých výtržností, zpronevěru církevního majetku, zanedbávání  služebních povinností kněží.

Všechny tyto a další prohřešky byly biskupskými úřady pečlivě evidovány a také  vyšetřovány. Ve vztahu k celkovému počtu kněží  to asi nebylo příliš významné procento, ale v určité době mohly tyto problémy záporně ovlivňovat církevní život a vztah věřících k církvi. A potažmo i k vrchnosti.  Obzvlášť, když se k tomu připojila neúroda nebo jiné pohromy.

Soudě podle zachovaných zpráv, velkým problémem bylo zajišťování  obživy pro  faráře,  především v chudších  farnostech.  Od 12. století i venkovské kostelíky přebíraly povinnosti farních  kostelů  a potřeba farářů rychle stoupala.

Z církevních pramenů víme, že ve 14. století bylo vysvěcováno  více kleriků než kolik bylo volných míst na farách. Z existenčních důvodů byl o duchovní  službu mimořádný zájem. Cesta ke kněžství měla své přesné zásady, důležitý byl původ z lože manželského.

Nižší svěcení nebylo vázáno na celibát. Ten platil až pro jáhny a kněze. Ani ti se však tímto zákazem příliš neřídili. Kněží před farníky své konkubíny neskrývali, neboť i prostí lidé žili v tomto ohledu velmi volně.

Kněz v rámci svěcení skládal zkoušky před biskupskými úředníky. Dosažení nižšího svěcení nebyl problém, ale u kněžského musel uchazeč prokázat, kde bude působit a jak bude zabezpečen hmotně. Zde byl nutný souhlas patrona z řad šlechty, církve nebo měst. Druhou možností bylo vykonávat funkci oltářníka, kaplana nebo vikáře. Pomáhat v práci faráři a dostávat  za to obvykle pouze stravu a ubytování. Vznikla početná vrstva čekatelů na faru, kteří se jí snažili domoci všemožnými způsoby.

 Církev římskokatolická  v průběhu 13. a 14. století nesmírně zbohatla, odhaduje se, že vlastnila třetinu veškeré půdy v zemi. Přáli ji jak Přemyslovci tak jejich následníci včetně Karla IV.  Tím vzniklo velké napětí mezi církvi a věřícími, které se pak řešilo v dalších staletích, často i na poli válečném.

31. 1. 2017     V.S.