Minulost naší domoviny: Kapitola 4 - Život ve vesnici ve 13. století

V  tehdejší Hrabové se vedle původních rodin usídlily i ty nové, které přišly  do těchto míst v rámci dosídlení pod patronací olomouckého biskupství. Pro pořádek byly i ve starších sídlištích znovu přeměřeny všechny pozemky a  bylo přesně určeno, které lány patří k jednotlivým usedlostem. Celkový počet usedlosti v tehdejší Hrabové odhaduji na 5 až 10.

  Pro velikost nově vyměřených lánů  platilo pravidlo, že lán byla plocha, kterou zvládl obdělat během zemědělské kampaně jeden sedlák.  V našich podmínkách to byla plocha asi 22 hektarů. Ještě se používaly pro různé účely i další  plošné jednotky, a to  jitro a měřice. Jitro bylo pole, které stačil poorat sedlák za jeden den, od jitra do setmění. Byla to plocha asi 0,6 ha. Měřice měřila asi 0,2 ha. V pozdějších dobách vznikala tzv. popluží. Byl to  velký statek, který držela zámožnější rodina. Časem se rozdrolil na menší, ale místní název oblasti již zůstal.

K tehdejším statkům náležely 1 – 2 lány, podle velikosti rodin a finančních možností kolonistů.

 Kolik lidí v této době asi žilo na  jenom statku?

Lze k tomu dospět pouze logickou úvahou, statistiky se nezachovaly. Především sedlák a selka. Ti sami asi nestačili na provoz statku. Selka byla často v šestinedělí a  musela trávit hodně času při přípravě stravy, tkaním látek a dalšími domácími povinnostmi. Pro zvládnutí všech prací na statku byl určitě  nutný  ještě čeledín a děvečka. Tyto funkce mohli zastávat i starší děti a příbuzní. Pak také do rodiny patřili i starší  rodiče. Velký počet dětí byl nezbytný jednak pro zachování rodu jednak se s nimi počítalo pro různé zemědělské a další  práce na statku.

Odhaduji, že na jednom statku žilo  asi 10 - 12 lidí. Předpokládejme, že naše takto strukturovaná rodina hospodařila na 2 lánech  půdy.

Co si asi přivezli osadníci ze svých původních domovů? Především obilí pro budoucí osev, několik kusů dobytka a další užitková zvířata. Nezbytné bylo hospodářské nářadí, jako rádlo, pluh, kosy a srpy, cepy, postroje pro tažná zvířata, motyky, mlýnek na obilí, nádobí, možná i pomůcky pro tkaní textilií.

Jaké byly tehdejší postupy při obdělávání půdy? Na rozdíl od pozdějších dob stačilo panenskou půdu zkypřit velmi mělce. Měla dostatek humusu a zrna s přídavkem popela dobře klíčila a  dávala relativně vysoké výnosy. Asi z jednoho zrna výsevu 3  zrna nové úrody. Tehdy se vysévalo na 1 ha průměrně  200 kg zrna, tedy sklizeň z 1 ha činila  600 kg obilnin.  

Vedle obilí se  pěstovaly i další plodiny, konkrétně luštěniny a nezbytný len.  Vyhradil-li sedlák pro obiloviny z jednoho lánu  20 ha, získal po výmlatu ze dvou lánů 24 000 kg obilnin. 

 Pro příští rok si musel na výsev odložit  8 000 kg, takže pro další potřeby po žních měl  k dispozici zhruba 16 000 kg  zrní. 

Historici  se snažili zjistit, čím se naši předkové živili. Reálná je představa, že pokrmy z obilí činily asi polovinu jejich potřeb, druhou polovinou bylo maso, mléko, vejce, zelenina, ovoce a lesní plody. V tom případě lidé žijící na našem statku spotřebovali (po přepočtu přes kalorickou hodnotu) ročně  asi 3 000 kg obilnin. Něco spotřebovalo i zvířectvo, těm se přidávaly obiloviny  k jejich stravě ve formě šrotu, základem jejich potravy byla tráva a seno.

 Má představa je, že na statku byli 2 koně, 4 volci, 2 krávy, 2 vepři a cca 30 slepic. Ovce a kozy nepočítám, těm se obiloviny nedávaly. Po složitém propočtu odhaduji spotřebu obilovin pro zvířectvo na 6 000 kg ročně. Tedy celková spotřeba lidí i zvířectva na tomto  statku byla 9 000 kg.

Sedlákovi zůstalo  7 000 kg obilí, které mohl prodat v nejbližším městě, aby měl peníze jednak za nájem půdy pro vrchnost, jednak pro své další potřeby.

A jaké v té době tyto potřeby byly? Nezbytný byl nákup soli a různé  další potřeby pro provoz hospodářství. Jako nákup hospodářských zvířat, vozů, postrojů, kovového nářadí, platby místnímu kováři za kování koní a čas od času i útrata za pivo a pálenku a za  různé tehdejší cetky pro ženu a děti při návštěvě nejbližšího města. Také církevní poplatky za provedení křtu a za pohřební obřady zesnulých příbuzných do kasy  místního faráře.  Vzhledem k vysoké porodnosti a úmrtnosti to mohly být poměrně vysoké částky.

Ale, jak se zdá, naši předkové to všechno zdatně zvládali  a přivedli na svět své potomky a ti pak pak své další  potomky. Tomuto odvěkému životnímu koloběhu vděčíme i my  za svou současnou existenci.

9. 1. 2017   V.S.