Perla na facebooku

 Facebook sleduji  pouze občas. Sociální sítě příliš nemusím, to co se tam píše, se mi jeví většinou jako povrchní  a málo promyšlené.  Jsou to diskuse „na dálku“, které se liší od těch „z očí do očí“ . Ale takový je dnešní svět, který dává přednost počítačům  před přirozenými lidskými vztahy.

Jsou ale ivýjimky. Náhodou jsem si přečetl  na FB báseň, která vznikla za zvláštních okolností. Napsala jí starší žena, která zemřela nedávno v  nemocnici v oddělení pro dlouhodobě nemocné.  Báseň byla nalezena mezi jejími věcmi a díky personálu nemocnice byla zveřejněna. Dokonce i na FB v Hrabové, a to 26. listopadu  2018. Bohužel, nevzbudila žádnou pozornost. Jelikož si myslím, že jde o výjimečnou záležitost, opsal jsem jí pro čtenáře Hrabovských novin.  Báseň má název „Báseň stařenky“a stojí za přečtení. 

Poslyšte, sestro, když na mne hledíte, řekněte, koho to přes sebou vidíte. Ach ano, je to jen ubohá stařena, s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá, nevnímá když po ní něco se žádá. O světě neví, jen přidělává práci, boty a punčochy napořád ztrácí. Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat, už potřebuje však nakrmit a přebalovat.

Tohleto  vidíte? Tohle si myslíte? Sestřičko, vždyť o mě vůbec nic nevíte. Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala, než jsem se bezmocná až sem k vám dostala. Miláčkem rodičů, děvčátkem tak sotva deset let, s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou putující v oblacích, dychtivou prvních lásek a pořád samý smích. V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím, co skládala svůj  slib za bílou kyticí. A když mi bylo pár let po dvaceti, já chtěla šťastný domov pro své děti.

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí, jak rostly, už mohli jsme uzlovat po paměti. A je mi čtyřicet, synové odchází, jenom můj věrný muž pořád mě provází. Padesátka přišla, ale s ní další malí, co u  mě na klíně si jak ti první hrají.

Avšak začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu, mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu. Život jde dál, mé děti mají vrásky, a já jen vzpomínám na ně, a na dny lásky. Příroda krutá je, i když byl život krásný, na stará kolena nadělá z nás všech blázny.

Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen, kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen. Však uprostřed zkázy ta mladičká dívka žije, a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije. Vzpomíná na radost, na žal co rozechvívá, vždyť pořád miluje a nepřestává  být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně, já smířila se s tím, co všechno jednou mine. Otevřete oči, sestřičko, teď když to všechno víte, neuvidíte seschlou stařenu… teď už MĚ uvidíte!

Soudím, že ta stará paní  promluvila za mnohé příslušníky její generace.  Ztrácí se přirozená úcta mladých k těm starším. Na konci svých životů jsou často na obtíž ostatním. Na rozdíl od dřívějška není v posledních letech zájem o využití jejich celoživotních zkušeností a starší generace nemá možnost předat své zkušenosti těm mladším,  a tyto se nenávratně ztrácí.  Kde se stala chyba?

13. 1. 2019    V.S.