Dnešní článek bude mít opět technické zaměření. Využiji v něm poznatků z dob mého pracovního působení na ocelárně tehdejší NHKG.
Obrovská hala ocelárny, dlouhá téměř 200 m, byla původně postupně vybavena až deseti klasickými martinskými pecemi. Nevýhodou byla nízká produkce a vysoké provozní náklady.
Již v době výstavby NHKG, v padesátých letech minulého století, se v technicky vyspělých státech stavěly produktivnější kyslíkové konvertory. Přednost však byla dána na základě „sovětských zkušeností“ klasickým pecím.
I když brzy i u nás byla ochota stavět kyslíkové konvertory, původní nízká hala ocelárny NHKG to neumožňovala.
A přesto se našlo řešení. Využil se nápad techniků švýcarské firmy Maerz – Boelens, který byl realizován právě v tehdejší NHKG.
Výraznou zásluhu na tom měla skupina konstruktérů pod vedením hrabovského občana Emila Chovančíka. Nebyl zdejším rodákem, přiženil se, ale žil v Hrabové se svou rodinou mnoho let.
Jako většina zaměstnanců NHKG přešel na nové působiště z tehdejších VŽKG. Se svými spolupracovníky měl na starosti technický vývoj zdejší, nově postavené ocelárny. Mnohá důvtipná řešení umožnila, že nový typ ocelářských agregátů, tandémové pece, se ukázal natolik úspěšný, že jsou provozovány doposud, a to v tvrdé konkurencí moderních, konvertorových oceláren.
První tandémová pec byla uvedena do provozu již v r. 1967 a postupně pouhé čtyři tyto agregáty nahradily produkci deseti původních pecí. „Tandémky“ umožnily zvýšit výrobu ocelárny až na 3 mil. tun ročně, která se udržuje dodnes, a stačí pokrývat všechny potřeby současného hutnického kombinátu. Navíc tato technologie je relativně levná a provoz „tandémek“ je i ekologicky zcela únosný.
Pochopitelně, že na úspěchu tandémových pecí se mimo Emila Chovančíka podílely desítky dalších tehdejších zaměstanců NHKG různých profesí. Ale Emil Chovančík má mezi nimi své výrazné místo.
Hlavním účelem tohoto článku je, aby se o této skutečnosti dozvěděli občané Hrabové.
7. 2. 2016. V.S.