Navigace: Vladimír Slavík > Ostatní > Továrna na celulózu ve Vratimově

Továrna na celulózu ve Vratimově

Pro písemné záznamy se ve středověku používaly  upravené zvířecí kůže /pergamen/ nebo později papír, vyráběný z textilního odpadu.

            Pracnost těchto technologií byla příčinou toho, že tehdejší knihy a ostatní písemnosti byly velmi drahé a přístupné pouze malé skupině vzdělanců.

            Přelom nastal až v 19. století po zavedení výroby celulózy z dřevní hmoty. Papír, vyráběný z této celulózy se  stal dostupným, což se následně projevilo v masovém vydávání knih a      dalších písemnosti.

            Mimoto  buničina se postupně během 20. století stala  výchozí surovinou pro výrobu řady chemických produktů včetně  textilních vláken a syntetických hmot.

            Ale vraťme se do 19. století. V tehdejších továrnách na celulózu se jehličnaté dřevo nejprve rozmělnilo na tzv. štěpky, které se  vařily v kotlích v roztoku louhu  a sirníku sodného. Vzniklá hmota se pak odvodňovala  na speciálních podložkách, tkaných z hrubé ovčí vlny a bělila chlorovým vápnem. Takto vyrobené pásy  se svinovaly do rolí a posílaly k dalšímu zpracování, především do papíren.

             Výroba celulózy prošla složitým vývojem, než  bylo dosaženo stavu, popsaného v předcházejících větách.

            Ve vratimovské fabrice pracovalo vždy i mnoho občanů Hrabové. Nacházeli zde výdělek, tolik potřebný k obživě těch, kteří nevlastnili půdu. 

            Kmeny stromů se musely řezat na špalky o délce 80 cm. Přitom vznikalo velké množství pilin, které našly uplatnění v okolních domácnostech při vytápění domů v zimních měsících. Z pilin se dusáním zhotovily válce s otvorem uprostřed a vkládaly se do kamen, zvaných piliňáky. Po zapálení vydávaly několik hodin teplo, což stačilo k vyhřátí obytných prostor  tehdejších bytů.

            Dalším, v hojné míře používaným artiklem, byla ovčí vlna ze sušících pásů. Z opotřebených podložek / a možná i z nových/ šlo rozplétáním provazců získat materiál, ze kterého se pletly svetry, rukavice, šály, ponožky a tzv. štucky. Tyto textilní výrobky byly žádoucí především v letech 2. sv. války, kdy běžné textilie byly málo dostupné.

            Jelikož dřevo obsahuje  lignocelulózu, lze z něho vyrobit i kvasný líh. V době 2. světové války, a několik let i poté, se tímto způsobem vyráběl líh  i ve vratimovské fabrice. Ten se pak dodával do svinovského lihovaru, kde se dále upravoval na líh pro výrobu alkoholických nápojů.

            Jako student jsem byl několikrát v celulózce na brigádě vykládat vagóny s uhlím. Často během směny kmenoví zaměstnanci přerušili práci s výkřikem „už přijeli!“ Pak se vydali s připravenými nádobami k cisterně, která dorazila ze Svinova pro další zásilku  surového lihu. Na dně prázdné cisterny byl vždy zbytek lihu, který skončil v nádobách zaměstnanců. Samostatně nebyl pro odpornou chuť poživatelný, a tak si ho  v menším množství přidávali do kávy nebo čaje  dělníci na nádvoří a možná i další zaměstnanci fabriky.           Vzpomínám si, že moje tchyně si tímto lihem mazala proti bolestem klouby a údajně s dobrými výsledky. Tchán byl ve fabrice zaměstnán cca 40 let a ještě dlouho po válce jsme rovněž topili pilinami.

            Nyní k historii továrny. Oficiálně se uvádí zahájení provozu v r. 1882. Majiteli byli vídenští podnikatelé z rodu von Millerů a  členové rodiny Gutmanů, která vlastnila na Ostravsku uhelné doly a hutě.

            Továrny na buničinu  se tehdy budovaly v oblastech s dostatkem dřeva a vody. Jelikož přímo v Beskydech měla Ostravice málo vody, vybrali investoři pro svou  továrnu  tehdejší malou vesnice Vratimov, kde již od r. 1534 byl na Ostravici postaven splav, který zvýšil hladinu řeky na potřebnou úroveň. Odtud  tekl tzv. Mlýnský náhon přes Kunčice, Kunčičky, až do Ostravy, a roztáčel po své dráze  vodní kola několika mlýnů. Po složitých jednáních sloužila voda z těchto míst  i pro vodní hospodářství nové továrny.

            Svůj význam při výběru lokality naší fabriky měla i existence chemičky v Hrušově, která dodávala  nové fabrice potřebné chemické suroviny, stejně jako blízkost uhelných dolů. Všechny tyto továrny byly ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví  vídeňského bankovního domu Gutmanů  a von Millerů.

            Fabrika, umístěná ve Vratimově v lokalitě „Zaryje“ v blízkosti již existující Ostravsko – frýdlantské železnice měla po všech stránkách ideální polohu, což se projevilo v příštích letech na její prosperitě.

            Pro stavbu byly zakoupeny pozemky místního sedláka a majitele mlýnu Kubišty,  sedláků  Jana Válka, manželů Krupových a Slívových. Cena byla stanovena na 1 zl. za 1 čtvereční sáh. A tak Jan Válek utržil za svou nemovitost 4 000 zl. tehdejší rakouské měny. Jak s tímto bohatstvím naložil, není známo. Bývalí vlastníci museli opustit svůj majetek do 1. července 1882.

            První buničina byla vyrobena 12.12. 1883, kolaudace továrny se uskutečnila  4.4. 1884. Technologické zařízení bylo dodáno částečně z Vídně, částečně z Vítkovických železáren, které dodaly vařáky štěpků, dva parní kotle a parní stroj. Původně se pod vařáky topilo uhlím, později prostřednictvím horké páry. Některá zařízení byla dovezena do Vratimova až z rakouské celulosky ve Stuppachu.

            Odborný personál ( 20 techniků a dělníků) přišel rovněž z této rakouské továrny.  Nově byla zřízena železniční stanice Vratimov a vybudována vlečka do fabriky.

.           Od počátku provozu byly problémy s odpadní vodou. Usazovací nádrže a tehdejší filtry nestačily odstranit škodlivé látky, které ve velkém množství vytékaly do Ostravice. Do ovzduší se dostávaly výpary, které zamořovaly vzduch v širokém okolí.

            Řeka Ostravice přinesla nové továrně velké problémy v r. 1885. Podzimní povodeň poškodila jez a na levém břehu na hrabovské straně vzniklo nové říční koryto, které odvedlo vodu z tehdejší Mlýnské strouhy. Proto původní jez musel být urychleně prodloužen z dřívějších 55 m na  dnešní 72 m. Tímto rozšířením jezu byla ale hladina Ostravice trvale snížena ke škodě všech uživatelů Mlýnského náhonu.

            Velké rozšíření výroby nastalo v r. 1887, kdy byla postavena nová hala parních vařáků.

            Potřeba dalších  pracovníků byla řešena výstavbou tří tzv. úřednických domů a tzv. kasáren pro dělníky. Tyto objekty dodnes stojí naproti bývalé továrny cca 100 m za železničním přejezdem. Noví dělníci  přicházeli pracovat na Ostravsko především z Polska.

            Postupně se provoz továrny pro poškozování životního prostředí stal neúnosným.

 V 80 letech minulého století se z těchto důvodů začal stavět nový moderní podnik na území Paskova, který zahájil výrobu v r. 1983.

            Kvalita ovzduší ve Vratimově a v  Hrabové se výrazně zlepšila, odpadní vody z nové celulosky  po důkladném vyčistění jsou odváděny  do Ostravice na místo, kde je dostatečný průtok vody na jejich zředění.

            Od r. 2010 je tato továrna součástí nadnárodní skupiny Lenzing, největšího světového výrobce viskózních vláken pro textilní průmysl. Podle potřeby je vyráběna i buničina pro papírenský průmysl. Potřebné dřevo je dováženo i ze Slovenska, Polska a z Běloruska.

V této továrně  v současné době pracuje 371 zaměstnanců a výroba dosahuje 280 tis.t buničiny, což je mnohonásobně více jak v původní vratimovské fabrice.

 

Pro zpracování tohoto článku byly použity některé informace z příspěvku ke 120 výročí vratimovské celulosky. Autorem příspěvku je Jiří Palát .

 

            17. 1. 2014.   V.S.

 
© vladimirslavik.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum