Pamětní kniha obce Hrabová II - pokračování č. 5

 

                              Doba poroby. Rok 1939 – 1945.

                                                 Kapitola 1.

Po vzrušených a smutných zářijových dnech roku 1938 prožívali naši občané hořké zklamání ze spojenectví věrolomné Francie a Anglie. Sudety a další kraje, mezi nimi i Opavsko a Hlučínsko, přivtěleny byly k říši Německé. Těšínsko přivtěleno bylo k Polsku. Nejeden náš člověk  nechal se svést hněvem nad neslýchanou zradou, mnohý hrabovský občan vystřízlivěl z pevného přátelství západních spojenců, o němž byl tolik ubezpečován mnohými stranickými i vládními politiky.

V těchto těžkých dnech hledali jsme cestu k sobě. Našli jsme ji v jednotě a svornosti, ve vzájemné spolupráci a přátelské pomoci. Najednou mezi námi přestaly stranické spory. Lidé si byli bližší a na sebe laskavější, utichly všechny zloby. Příkladem pěkného soužití  bylo zatčení mladého rolníka Antonína Adámka, č. 43, Gestapem odvedeného přímo z pole. Bylo to v červencových dnech roku 1940, v době žní, kdy zemědělci mají nejvíce práce. Jeho ztráta pro staré rodiče byla obzvlášť těžká. Vladimír Opěla č. 245, Břetislav Oliva č. 202 a Emil Jež přišli toho i následujícího roku pomáhat sklidit úrodu, aby tak nešťastným rodičům projevili svoji účast a pocit lidské solidarity.

Jednota a snášenlivost provázela naše občany po celou dobu hrozné války. Ovšem ne všichni sdíleli stejné city. Byli i takoví, kteří ze zištných důvodů zrazovali věc svého národa. Nejhorší z nich, Karel Koždoň, dal se do služeb Gestapa a sešel na cestu národní a občanské zrady. Po válce byl za své zločiny po zásluze potrestán. O tom v kapitole další.

Už před mobilizaci a zejména po odtržení pohraničí přijížděli k nám stejně jako do jiných obcí  uprchlíci z Těšínska, Hlučínska a Opavska, kteří byli ze svého bydliště vystěhováni. Někteří z nich opustili svoje domky a přistěhovali se z nejnutnějšími potřebami. Bytů nebylo nazbyt. Za přispění správy obce byli skromně  ubytováni v několika  rodinách, z nichž část uvádíme dle paměti: Ludvíka Hlisníka, Petra Nováčka, Bohumila Paducha, Frant. Vavrušky, Josefa Zemana. Byly to tyto rodiny: Kos. Veselky z Příborska, Jana Novotného, Bernatíka, Ant. Michálka z Bílovecka, August. Kijanky a Kozara z Opavska, Evžena Balona, Jana Dvouletého, Machy a Rudolfa z Těšínska, Aloise Nováčka z Bílovecka.

Obyvatelstvo naší obce je přijalo celkem z pochopením a ke zmírnění jejich žalostného stavu uspořádalo mezi sebou sbírku v lednu roku 1939. Po válce se většina navrátila do svých domovů.

15. březen 1939. Zrada našich spojenců v Mnichově byla dovršena dne 15. března 1939 okupací zbytku Československé republiky a jejího prohlášení za Protektorát Čechy a Morava. Ve 12. hodin v noci ze dne 14. na 15. března probudilo nás děsivé houkání sirén všech závodů Vítkovických železáren. To správa největšího podniku v ČSR, jemuž vládli po celou dobu trvání republiky Němci, takto vítala okupanty.

Příštího dne pochodovali po zuby ozbrojeni němečtí vojáci z Ostravy k Místku. Do jejich kroku skučel dravý severák se sněhovými přeháňkami. Jakoby i ta příroda projevovala svou nelibost nad loupeživými vpády nacistických vetřelců.

Vojáci, kteří procházeli a projížděli naší vesnicí, to byl proud pochodujícího stroje. Nedívali se ani napravo ani nalevo. Jejich tváře nevyzařovaly radostné nadšení. Byla v tom odměřenost kasárenské drezury. Byli si vědomi, že jsou nenáviděnými vetřelci, kteří přišli drtit svobodu národa a krást plody jeho pilné práce. Přihlíželi jsme na tyto nevídané hosty s pocitem bezradnosti a nenávisti. Jedni zatínali pěstě, jiní utápěli svoji bezmocnost v slzách. Někteří zvědavě vycházeli před domy, aby si je blíže prohlédli. Nikdo je však nevítel.

(Záznam proveden dle paměti Ant. Vašíčka, Inocence Březiny,  Fr. Vavrušky, Petra Nováčka, Fr. Valtra a pisatele kroniky.

Činnost Národního souručenství a spolků: Okupace náš lid nesrazila a nepřivedla ho k zoufalství. V pevné víře v neudržitelnost bezpráví a zvůle ještě více se sblížil a přilnul k sobě. Nejpřesvědčivějším důkazem toho bylo hromadné vstoupení mužů do Národního souručenství. Ženy organizovány býti nemohly. Jednota a semknutost, to byl hlavní motiv pro vstup do této organizace. Hrabovský občan nespatřoval v ní lojální stranu, která měla přetvářet smyšlení českých lidí v souhlasné a smířlivé přitakávání okupantům. Do Národního souručenství přenesla se veřejná činnost, pokud byla povolena, a za prvního předsedy Fr. Vavrušky č. 364, člena obecní rady a jeho spolupracovníků rolníka Ant. Adámka č. 43 mladšího, úředníků Fr. Kuče č. 29 a Vladimíra Opěly č. 244, obchodníka Aloise Lipiny č. 158, cementáře Boh. Olšanského, dělníků Karla Závady č. 232, Adolfa Hranického č. 296 a studenta Aloise Stibora, vykonalo do konce roku 1941 kus práce a posílení národního vědomí a pomoci sociální.

Zásluhou Nár. souručenství  sblížila se kulturní činnost Sokola, DTJ, a Sboru dobrovolných hasičů. Na ní se velmi podíleli i mladí učitelé Josef Riedel a Jaroslav Chvostek. Mládež scházela se do cvičení v Sokole i DTJ, navštěvovala hodiny zpěvu v nově utvořeném více než 40ti členném pěveckém kroužku, jemuž dirigoval Adolf Slavík č. 264, varhaník československé církve, a chodila pilně do pěveckých a divadelních zkoušek.  Zde je vlastně začátek divadelního spolku „Vojana“ založeného  po válce.

V režii Nár. souručenství sehráli místní ochotníci několik divadelních her. V červenci roku 1939 předvedli „Pasekáře“ od Fr. Sokola-Tůmy ve vrbině Fr. Kudělky. Hru nacvičil učitel  Michal Fojtík a více jak 400 účastníků ji přijalo s plným uspokojením.  

12. října téhož roku hrálo se „Jedenácté přikázání“ Fr. Svobody za režije holiče I. Březiny. 10. března 1940 nacvičoval I. Březina  také hru „Bartova pomsta“, drama ze života lesníků. 11. srpna 1940 byla zdařile sehrána hra „Naši furianti“ od Lad. Stroupežnického v režii učitele Karla Selfenreicha.

 17. listopadu 1940 shlédlo přes 300 osob „Mlynářskou krev“, operetu s ladnými zpěvy, nacvičenou Vlad. Opělou. Hra se velmi líbila. Napsal ji Karel Čepek, kněz církve českosl. ze Zábřehu a hudbu složil náš varhaník Adolf Slavík.

Ve stejném období, někdy v červenci 1939, zorganizovali funkcionáři zájezd dětí na Hukvaldy. Povoz koňmi se 7 ověnčenými žebřiňáky poskytli zdarma Amalie Konečná č. 52 ze mlýna a rolníci Jos. Kroček, Lad. Nováček č. 12, Karel Peter  č. 23, Fr. Lička č. 30 a Gustav Míček. Děti zpívaly česlé i slovenské písně a hlučně provolávaly „Na zdar“. Bylo to počínání trochu odvážné. Prošlo bez následků.

Všechny akce pořádané Nár. souručenstvím byly početně velmi navštíveny. Jejich cílem bylo udržovat lid v v nezdolné víře v osvobození našeho národa a nepřímo ho povzbuzovat proti okupantům. Peníze získané z podniků a příspěvků byly použity na podporu sociálně slabých, jimi byly podporovány i rodiny vězněných spoluobčanů. Podpory se vyplácely zejména po roce 1941, kdy už bylo uvězněno 29 osob z Hrabové a kdy předsedou Nár. sour. byl jmenován Petr Nováček č. 366, starosta DTJ. Společně s Vilémem Hajdučkem č. 405, dělníkem Vítk. Železáren,  Boh. Olšanským č. 160, a učitelem Jos. Riedlem zorganizovali sbírku mezi devítisty členy této organizace. Akce se prováděla při vybírání členských příspěvků tak, že do jednoho seznamu se zapisovaly příspěvky a do druhého seznamu dobrovolné dary. Sebralo se několik tisíc korun, ty byly tajně rozděleny mezi potřebné rodiny vězněných živitelů. Peníze doručovali Petr Nováček  a Vilém Hajduček, a to: Marii Gajdoškové a Hranické Františce, Miladě Janšové,  Vojtěšce Linhartové, Miladě Lýkové, Marii Pánkové, Anděli Peřinové, Frant. a Anně Svobodové a Zdeňce Závadové. Seznamy psal Fr. Walter ve svém zaměstnání na soc. odboru města Ostravy, příspěvky a datry vybírali dělníci Alois Bubík, Vilém Hajduček, Fr. Hrubý, Stan. Řezníček, Marie Slívová, Vojtěch Sobek. Na sbírku přispěl i Sbor dobr. Hasičů a Klub českých cyklistů většími částkami. Podpory byly udělovány i z peněz  DTJ, provozující svoji činnost po celou válku, na rozdíl od Sokola a Orla, jejíž činnost byla v průběhu války zakázána.

1.července 1941 hráli naši mládežníci veselohru „Škola základ života“ a v tomto roce předvedli ještě další hry „Hoši, dívky a psi“ a Eva začíná znova“.

3. srpna 1941 nacvičil Alois Stibor, posluchač pražské techniky, divadelní hru „Kříž u potoka“ od Karoliny Světlé. Hra byla velmi zdařilá. Hrála se ve vrbině u Fr. Kudělky.

V létě r. 1941 sešlo se přes 500 osob do zahrady „U lípy“, kde koncertovala hudba Rudolfa Ungersbeka.

Činnost ostatních spolků. (Záznam proveden z kroniky Sboru dobr. hasičů a Sokola a dále dle zápisků I. Březiny a Ant. Vašíčka).

Různými úředními zásahy a perzekuováním některých činovníků tělovýchovná činnost ochabla, ale nepřestala. V Sokole cvičilo průměrně 70 cvičenců až do jeho rozpuštění, a v DTJ s průměrem poněkud menším až do r. 1944, kdy veřejná cvičení byla zakázána. V DTJ, Sokole a ve Sboru dobr. hasičů hrála se divadla a pořádaly se jiné sportovní a zábavné podniky. Do konce r. 1941 vykázaly tuto činnost:

16.2.1940: Sehrála DTJ div. Hru „Tulák Péťa“  v host. „U lípy“ za hojné účasti.

14.4.1940: Uspořádal Sokol běžecké závody přes vesnici, kterých se zúčastnili běžci i z okolních jednot.

21.4.1940: Byla zdařilá tělovýchovná  akademie Sokola, na níž předvádělo 102 cvičenců různé druhy gymnastického cvičení.

4.8.1940: Hudební koncert spojený se zápasem v házené pořádala DTJ v lesíku u vodovodu. Byla to náhrada za veřejné cvičení. K zábavě, více než třem stem účastníků hrála místní hudba.

8.9.1940: Pořádala stejnou akci sokolská jednota v náhradu za „Den tělocviku a sportu“, policejním ředitelstvím nepovoleným.

8.12.1940: Sehráli hasiči div.hru  „Poslední muž“ od Fr. Svobody na jevišti „U lípy“.

2.3.1941: Divadlo „Bouřliváci naší vesnice“ od V. Bárty hráli herci stejného spolku.

Rozpuštění Sokola. Existence Sokola, který měl nemalý vliv v českém národě, znepokojovala okupanty od nastolení moci v naší zemi. Mezi jeho příslušníky nalézala ilegální činnost velmi živnou půdu a vedle podzemní činnosti komunistů působila ve všech vrstvách našeho národa nepřitažlivěji. Proto nacisté zakázali činnost Sokola dne 13.4.1941 prostřednictvím protektorátní vlády. Učinili tak před vpádem do Sovětského svazu, aby seslabili případné rušivé akce českého odboje.

Vpád byl proveden 22. června 1941 a tím SSSR vtažen do války. Avšak podzemní hnutí nemělo té síly, aby mohlo účinně pozvednout svůj hlas. Mezi Čechy zesílila důvěra v dosud nepoznanou moc tohoto obrovského spojence. Naděje v porážku hitlerismu přešly ve víru, důvěra k zemi sovětů přešla v lásku. V tyto dny mnozí hrabovjané, scházející se k besedám v hotelu Ostravica, tajně zvedali číše na počest vlasti sovětů a sovětskému lidu.

V říjnu 1941 Gestapo hromadně provedlo zatýkání sokolských funkcionářů, jednoty rozpustilo a majetek zabavilo ve prospěch Německé státní policie. V naši obci byly v této akci zajištěny Sylvie Walterová, vykonávající funkci starostky Jednoty sokolské a učitelka Zdeňka Olivová, vzdělavatelka. Po šestitýdenním věznění  v krajské věznici v Ostravě byly propuštěny. Tak přestala na čas 33 letá práce Sokola v Hrabové a  byla znovu obnovena v r. 1945.

Ilegální činnost. (Materiál byl získán ze spisu „Jednoty protifašistických bojovníků v Hrabové“ a z pamětí mnoha občanů i prožitků kronikáře).

Každý z nás, kdo těžce prožíval a protrpěl okupaci naší vlasti, buď dříve nebo později dostal se do přímého boje proti okupantům. Nebylo jiné cesty z ponižujícího otroctví a tyranie, než cesta odporu a boje.

 Ilegální skupiny, jež začaly působit po 15. březnu 1939 a nepřestaly po celou dobu války, byly budovány na vojenských základech a na zásadách některých politických stran. Nejvýznamnější místo zaujímala KSČ a po ní polovojenská organizace „Obrana národa“.

V Hrabové byla ilegální činnost podporována převážnou většinou obyvatelstva. Až na několik německých rodin, žijících u nás, ponejvíce v nově postavených závodních domech na Šídlovci, a některé zrádné a opatrnicky smýšlející lidi, všichni stáli v odporu proti protektorátnímu zřízení. Muži, stejně jako ženy a mládež, staří i děti. Aniž si to mnozí uvědomovali, souhlasili s práci odboje a nějakým způsobem ji podporovali. Svědectvím toho bylo poslouchání zahraničního rozhlasu z Londýna, Moskvy a Ameriky. Nebylo rodinného přístroje, u kterého by jedna nebo více rodin pohromadě neposlouchaly denně české i slovenské zprávy při úzkostlivém zatemňování každé skulinky v okně. Za poslouchání zpráv z cizího rozhlasu a jejich rozšiřování byl od června 1942 trest smrti. Rádiový přístroj, to byl pramen povzbuzení a síly, z něhož vyrůstala odvaha a víra našeho lidu. U něho se vedly živé debaty, ve kterých náš občan politicky vyspíval.

Přímými účastníky podzemního hnutí bylo několik desítek mužů, kteří byli v průběhu války většinou  pozatýkáni a 21 z nich zahynulo v koncentračních táborech a na popravištích. Dalších 16 se po strašné válce navrátilo do svých domovů.

Ilegálně pracovali: Antonín Adámek mladší, rolník č.43, Augustin Adámek, policejní inspektor č. 32, Václav Adámek, rolník č. 334, Adolf Blecha, železniční úředník č. 16, Rudolf Bosák, horník ze Závodí č. 294, Karel Gajdošek, dělník č. 306, Jindřich Fluxa, dělník č. 16, Antonín Frýdecký, dělník ze Závodí, Josef Hranický, dělník č. 31, Miroslav Hošek, dělník č. 389, František Janša, dělník č.244, Jan Janša, dělník č. 421, Štěpán Janša, dělník č. 249, Viktor Klíž, horník ze Závodí č. 178, Vladimír Kříbek, dělník ze Šídlovce, Antonín Kuča, dělník ze Závodí, Augustin Kyjonka, dělník č. 134, Bohumil Laník, dělník č. 268, Oskar Linhart, dělník č. 61, Adolf Lýko, dělník č. 211, Leopold Mikolajek, učitel č. 289, Arnošt Mutina, dělník č.241, Jan Olšanský, dělník č. 99, Petr Olšanský, technický kontrolor, Břetislav Oliva, dělník č. 202, Frant. Pánek, dělní č. 220, Ferdinand Peřina, dělník č. 363, Vladimír Petr, mistr č. 321, Albín Santarius, dělník č. 69, Cyril Sobek, dělník, Ludvík Sobek, Frant. Sojka, dělník, Frant. Svoboda, dělník č. 306, Josef Svoboda, dělník č. 253, Alois Stibor, student, č. 357, Cyril Šebesta, úředník, Alfons Šebesta, dělník, Fr. Šostý, dělník, Ant. Tomáš, dělník Šídlovec, Josef Telinger, železniční zřízenec č. 181, Lad. Unger,dělník č. 177, Karel Seltenreich, učitel z Paskova, Josef Tichopád, obch. příručí č. 283, Vincenc Uher, úředník č. 161, Josef Závada, úředník č. 79, Karel Závada, dělník č. 232, Josef Zeman, úředník č. 373, Augustin Zdražila, dělník ze Závodí.

Později u nás vzniklo partyzánské hnutí organizované ve skupině „Záře“ a „Jana Žižky“. Jeho členy byli dělníci Vladislav Čermák, Vlastimil Gromnica č. 318, Jos. Juřička č. 69, Arnošt Matýsek č. 320, Jos. Mutina č. 388, Ant. Mynář č. 59, Vojtěch Slavík č. 87 a Jaroslav Vavruška č. 364. Dva z nich padli v poslední dny války. Jaroslav Vavruška padl na cestě u mostu přes Ostravici a Vladislav Čermák byl usmrcen ve Fryčovicích.

Nejdůležitějším úkolem podzemní organizace „Obrana národa“ bylo organizování vojenských jednotek, provádění sabotáže a shromážďování zbraní a válečných potřeb z likvidované československé armády. Význačnými pracovníky  se stali mladý rolník  Ant. Adámek, Arnošt Mutina, dělník Vítkovických železáren,  a učitel Leopold Mikolajek. Ve stejné organizaci v závodních skupinách pracovali Jos. Hranický, Adolf Lýko, Alois Stibor a bratři Josef a Karel Závadovi. Až na učitele Mikolajka všichni zahynuli v koncentračním táboře v Maudhausenu.

Antonín Adámek a Arnošt Mutina shromážďovali zbraně a válečný materiál a schovávali je do země. Při zakopávání 3 barelů benzinu jim pomáhal Václav Adámek, Miroslav Hošek, Jan Janša,  Břetislav Oliva, Josef Tichopád. Činnost jejch byla prozrazena pravděpodobně spolupracovníky s vyšších útvarů dříve uvězněnými. Oba byli postupně zatčeni.

4. července 1940 byl zatčen nejdříve Antonín Adámek. Tři gestapáci, kteří přijeli autem do statku jeho otce č. 43, rozložili plánek, na němž bylo zakresleno místo úkrytu a dali příkaz Jos. Adámkovi, mladšímu bratru zatčeného, aby začal kopat na určeném místě za stodolou. Ten vykopal sud benzinu. Za několik dní přijeli pro další dva sudy zakopané ve stodole.

25. října 1940 uvěznili Arnošta Mutinu. Další jejich spolupracovníky z naší obce již nedostali. Oba uvěznění  vzali vše na sebe a již nikoho neprozradili. Po těžkém týrání neprozradili ani místo, kde ukryli zbraně. Tajemství úkrytu zbraní pokryla jejich smrt a zůstalo utajeno všem. Jen dohady, že zbraně jsou ukryty v oblasti Prašivky u hřbitova zůstaly.

Činnost dalších bojovníků, organizovaných ponejvíce v illegální Komunistické straně spočívala v práci v buňkách, rozmístěných na závodech a úřadech. Přes ně byly rozšiřovány letáky, noviny a tiskoviny s obsahem nepřátelským okupantům, prováděna sabotážní činnost na závodech a pořádány sbírky peněz na podporu rodin vězněných živitelů.

V organizování buněk a v rozšiřování letáků a v jejich psaní se zejména vyznamenali Bohumil Laník,dělník Vítk. železáren, Leopold Mikolajek, učitel, Josef Zeman a Vincenc Uher, úředníci zdejšího obecního úřadu. První dva přinášeli koncepty letáků a organizovali jejich rozšiřování, a dva jmenovaní úředníci je v noci psali a rozmnožovali na strojích v kanceláři obecního úřadu. Bohumil Laník byl prozrazen a zatčen 25. února 1941. Při vyšetřování byl nelidsky bit a těžce zraněn. Hitlerovská justice ho odsoudila na 8 let do káznice, z níž se vrátil po skončené válce úplně invalidní.

Bojovat proti hitlerovskému režimu nebylo snadné. Byl to boj nesmírně těžký s tak mocným a krutým nepřítelem.

Frant. Vašíček, 30ti letý inženýr pozemních staveb, uprchl ve dnech srpnových roku 1939  přes Polsko do Sovětského svazu, aby se mohl zúčastnit přímého boje s nacismem. V době studia aktivně působil v pokrokové studentské organizaci v Praze. Byl synem horníka Ludvíka Vašíčka č. 4 a jeho matka Antonie a bratr Alois byli internováni ve Svatobořicích u Brna jako rukojmí od 17. září 1942 až do konce války. František padl někdy v prvé polovině roku 1942 u Tobruku v Africe.

Ant. Adámek, syn rolníka, nar. 1912, významný tělocvikář a sokolský pracovník, zahynul 29.11.1941 v koncentračním táboře Mauthausenu. Byl odsouzen stanným soudem v Brně v září r. 1941 s rozsudkem „Předán Gestapu“. Stanný soud byl zřízen v období prvého stanného práva vyhlášeného 27. září 1941 a znal prakticky dva druhy rozsudku: 1.Trest smrti, 2. Předání Gestapu, což se zpravidla rovnalo rozsudku prvnímu.

Tímtež soudem odsouzeni  ke stejnému rozsudku a v konc. táboře zahynuli: Arnošt Mutina, 32 let,soustružník, sokolský borec, cvičitel a obětavý pracovník, klidný a rozvážný člověk. Zahynul 1. 12. 1941.

Josef Závada, úředník obchodního podniku, dlouholetý starosta Sokola. Po dlouhém věznění zahynul 19. 7. 1942 ve věku 44 let. Zůstala po něm vdova se třemi dětmi.

Karel Závada, bratr výše uvedeného, soustružník Vítkovických železáren. Byl několik let předsedou místní organizace nár.soc. strany, pracoval v Sokole a byl členem obecního zastupitelstva. Gestapem zatčen podruhé 18. 12. 1941 a jeho skon byl zaznamenán 20. 5. 1942. Po něm osiřely dvě malé děti.

Jos. Hranický, 28 letý soustružník, Oskar Linhart, elektrikář nar. 1909 a Adolf Lýko, dělník, ti všichni zahynuli během roku 1942, po necelém roce svého uvěznění. Žádný z nich neúčastnil se veřejné práce před válkou. Byli však mezi prvními, kteří odpor k fašistickým vetřelcům prokázali činností v podzemním hnutí. Zanechali po sobě vdovy s malými dětmi. Adolfu Lýkovi bylo 30 let a před válkou sloužil v armádě jako poddůstojník.

Josef Svoboda, dělník a otec jednoho dítěte. Od školských let cvičil v DTJ, kde byl několikaletým funkcionářem. Působil také v soc.dem. mládeži. Zahynul 31 letý 27. 5. 1942.

Alois Stibor, nejmladší z illegálních pracovníků byl posluchačem vysoké školy technické v Praze a nadšeným kulturním pracovníkem v Národním souručenství. Po uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939 přešel do zaměstnání Poštovního a telegrafního úřadu v Ostravě. Zahynul v dubnu r. 1942 po čtyřměsíčním věznění ve věku necelých 23 let.

V koncentračním táboře ve Flossenburgu zahynul dne 8. 2. 1942 Jan Olšanský, starý pracovník v dělnickém hnutí, který po celý život bojoval za práva dělnické třídy. Zakládal soc.dem. stranu v Hrabové, žil přes 10 let ve Spojených státech, po návratu do vlasti stal se činným členem komunistické strany. Bylo mu již 65 let, když byl zatčen v únoru 1940.

Při hromadném zatýkání ostraváků dne 5. 12. 1942 bylo z Hrabové zajištěno a do Osvětima odvezeno 8 mužů. Šest jich do tří měcíců nebylo na živu. Jsou to:

Dělníci: Karel Gajdošek, 49 let, Fr. Panek, nar. 1903, Ferd. Peřina, nar. 1901, Albín Santarius, 20 let, Viktor Klíž ze Závodí a Braš Rudolf.

V Osvětimi zůstali dále:  Jindřich Fuxa, jež zahynul 20ti letý v r. 1943, Petr Olšanský, nar. 1893, který v ruské legii dosáhl hodnosti nadporučíka. Žil se svou rodinou v Brně, kde byl zaměstnán jako technický kontrolor ve Zbrojovce. Jeho smrt byla zaznamenána 19.2.1942.

Cyril Šebesta, 46ti letý poštovní úředník a nadšený sokolský pracovník. V posledních letech bydlel v Mor. O. Přívoze a byl zatčen v říjnu 1941 se sokolskými pracovníky. Zahynul 14.3.1943.

Pro illegální komunistickou činnost byli sekerou popraveni v breslauské věznici:

Augustin Kijonka, který se přistěhoval do Hrabové se svou rodinou ze zabraného území v r. 1939. Byl sťat 29.6.1943,když mu bylo 44 let.

Augustin Zdražila, dělník Vítk.železáren, nar. 1910. Bydlel na Závodí se ženou a dítkem. Byl popraven 25.5.1944.

Jako oběť rasové persekuce zahynula v říjnu roku 1942 v Osvětimi 52 letá Kamila Vlčková, matka dvou dětí. Podíl na její smrti měl konfident Gestapa Karel Koždoň.

K koncentračních táborů a německých kriminálů se navrátilo 15 osob, které byly žalářovány celkem v součtu přes 32 let, a jsou to: Adolf Blecha, žel. úředník, Ant. Frýdecký, dělník, Frant. Janša, dělník, Štěpán Janša, dělník, Vlad. Kříbek, dělník, Ant. Kuča, dělník, Boh. Laník, dělník, Vlad. Petr, mistr, Fr. Sojka, zahradník, Fr. Svoboda, dělník, Alf.Šebesta, dělník, Julius Telinger, žel.zřízenec, Ant. Tomáš, dělník, Lad. Unger, dělník.

Mimo to byli ve tří až šestitýdenní vyšetřovací vazbě: Jos. Kašinský, Fr. Krejčí, Rud. Lýko, Rud. Vašíček, Aug. Adámek, Vlad. Opěla, Boh. Bláha a Alois Mojžíšek.

Poznámka Hrabovských novin: Opsáno z Pamětní knihy Hrabová II, která je uložena v Archivu města Ostravy.   20.8. 2015   V.S.