Pamětní kniha obce Hrabová II - pokračování č. 6

 

                                                                 Stíny našeho života.

Dle vyprávění Inoc. Březiny, Augustina Vlčka a jeho dcery Alice Mutinové a písemného záznamu Boh. Olšanského.

Národní neštěstí a válečné poměry umožnily lidem slabého charakteru provádět osobní mstu, udávačství, vydírání a jiné špatnosti. Případ Karla Koždoně, který se dopustil zrady a těžkých zločinů, vzrušoval po celou dobu okupace obyvatele Hrabové i vzdáleného okolí.

Karlu Koždoňovi bylo okolo čtyřícítky, když se přstěhoval z Těšínska do Hrabové v druhé polovině třicátých let. Byl mrzákem se značně kulhavou nohou, vydělával si psaním různých žádostí, bezúčelném mimosoudním vyrovnávání a o podobných věcech, když předtím byl propuštěn ze služeb tajemníka Válečných invalidů pro podvod a zpronevěru.

Svým udavačstvím a zrádcovskou činností ve fašistické „Protižidovské lize“, která vydávala časopis „Arijský boj“, týdeník duševní bídy a nízkosti, připravil v době okupace několik lidí o život.

Byl zaměstnán ve zmíněné fašistické organizaci a svůj život zlepšoval okrádáním nešťastných Židů a vydíráním slušných občanů. Vydržoval si v Hrabové i v okolních vesnicích charakterově slabé nebo narušené jedince, kteří mu donášeli zprávy o lidech, kteří projevovali nesouhlas s nacistickým režimem. Takové lidi písemně vyzýval k návštěvě do své kanceláře a vydíral na nich úplatky pod záminkou, že peníze odevzdá Německému červenému kříži.

S úmyslem vyzískat peníze vyhrožoval udáním Gestapu rolníku Karlu Petrovi č. 23 za to, že nadával na Němce v hostinci Boh. Chlupatého, velkostatkáři Otakaru Ličkovi, že podporoval tajně některé lidi poživatinami, vyhrožoval udáním také obchodníku Bedřichu Chlupatému č. 39, rolníku Emilu Nováčkovi č. 13, hostinským Augustinu Vlčkovi č. 69 a Rud. Restlovi ze Závodí.

Anežka Blechová z Hrabové a Anežka Cholevová byly také postiženy. Zaručoval za úplatek propuštění jejich manželů, vězněných Německou státní policií, třebaže věděl, že slibovaného docílit nemůže. Nešťastné ženy připravil o několik stovek korun. O holiči Inoc. Březinovi psal nepravdivý článek v Arijském boji v prosinci r. 1942, který musel být odvolán.

Kamilu Vlčkovou, manželku hostinského Augustina Vlčka č. 69, která byla původu židovského, Koždoň udal na základě nepravdivého obvinění, že prý vylévala splašky v okolí studny s pitnou vodou. Jako Židovka, nemající žádné právní ochrany, nemohla se bránit lživému nařčení a proto byla odsouzena v listopadu 1941 do koncentračního tábora, kde za necelý rok zahynula.

Za zdroj trvalého vydírání vybral si Bohumila Olšanského, výrobce cementového zboží, na němž zkoušel různé způsoby svého nečistého řemesla. Vyzýval ho ke členství a k spolupráci ve fašistických organizacích a dožadoval se pro ně peněžité podpory. Když nepochodil, uchýlil se k udavačství a ke psaní pomlouvačných článků v Arijském boji. Obvinil Olšanského z nedovoleného obchodu s látkami na šaty a s jiným zbožím i z toho, že píše anonymní dopisy na Koždoně. Také ho udal pro „černou“ porážku vepře a s úmyslem ho špinit psal o něm, že je „benešovec“. Pro toto obvinění byl Boh. Olšanský několikrát vyslýchán na Gestapu. Špinění v novinách nebralo konce a postižený hledal ochranu u soudu. Právní zastoupení nebylo možné jen tak získat. Čeští advokáti báli se Koždoně a redaktora Sumary, kteří byli schopni každého zločinu.

Jedině dr. Štěrba z Ostravy se svými koncipienty dal se do boje s těmito nízkými lidmi. Tři jeho zaměstnaci, dr. Fraš, dr. Rolková a dr. Zeman zaplatili to svými životy. Na udání Koždoně byli odvezeni do koncentráčního tábora, odkud se již nevrátili. Dr. Štěrba byl třikrát uvězněn a teprve po třetím zatčení  podařilo se mu před soudem odhalitpodvody a vyděračství těchto individuí a zneškodnit je. Byli uvězněni.

Karel Koždoň byl po skončení války za své zločiny souzen Lidovým soudem v Ostravě  a tamtéž pověšen.

                                                                        Kapitola 2.

                                                                      Řízení obce.

Pro kroniku napsal Josef Zeman č. 373, vedoucí zásobovacího a hospodářského oddělení, který po rozpuštění čs. armády byl přeložen od pohraniční stráže do služeb obce.

V měsíci červenci 1941 byl zrušen zdejší obecní úřad a obecní zastupitelstvo, v jehož čele byl od r. 1934 starosta Karel Balušek, bylo rozpuštěno. Obec po stránce správní přebírá město Ostrava, a tak začíná pro Hrabovou nová éra života. Veškerý obecní majetek, peníze v hotovosti atd. jsou předány městu. Byla to další rána pro obyvatele našich obcí. Lze pozorovat skleslost zdejších usedlíků, pozorujeme všude stísněnost a obavy z budoucnosti.

V krátké době po připojení obce k městu byly zavedeny kmenové listiny pro každou domácnost. Už předtím, na počátku války, byl zřízen lístkový přidělový systém. Zajímavost byla v tom, že na kmenovce byla uvedena národnost. Obyvatelé německé národnosti požívali výhody v přídělu potravin a jiného spotřebního zboží. Někteří občané, kteří očekávali větší příděly, z lačnosti zradili svoji národnost a přihlásili se k Němcům. (Legerský, Vyhňák a jiní).

Příděly na lístky jsou často měněny. Nebylo takřka měsíce, aby se tak nestalo. Lístky se vydávají na jeden měsíc a jejich barva se stále mění.

Stísněnost doléhá na nás všude. Gestapo se činí, na základě tajných udání, někdy i z vlastních řad. Každou chvíli koluje zpráva, že některého našeho občana zatkli. Lze pozorovat, že všichni poctiví lidé si stále víc důvěřují a jedni druhé upozorňují na nebezpečné jedince české národnosti, tak zvané „škobrťáky“, před kterými je nutno se míti na pozoru.

Někteří dělníci i úředníci pracují v závodech v podzemní činnosti. Jsou zatýkání příslušníci Komunistické strany, Sokola a ostaní, kteří jsou označeni za nespolehlivé. Hrůza se táhne obcí a tu Josef Zeman a Vincenc Uher, zaměstnanci místní úřadovny Magistrátu města, se rozhodují, že budou lidem pomáhat všude, kde to bude možné. Jejich pomoc mimo zásobovací službu byla i  v tom, že rozmnožovali ilegální letáky soudruhům Boh. Laníkovi a Leop. Mikolajkovi, jejichž činnost již byla v kronice popsána.

Organizace zásobovací služby se stále rozšiřuje, nařízení stíhá nařízení, do úřadu jsou dosazováni další úředníci. Zavádí se poukazy na různé druhy obuvi, kojenecké lístky na výbavičku, zvláštní lístky na mýdlo a podobně. Mění se dávky na odběrní lístky, čímž se obchodníkům jejich práce stále zvětšuje a ztěžuje. Celá aparatura tohoto chaosu je doplňována kontrolami lidmi všelijakého charakteru, a to jak českých tak německých. U některých kontrol bylo nesnadné nalézti českého úředníka, který by se snažil uplatnit svou národní povinnost. Jedinci se však našli. Málokdy se stalo, že přišli na kontrolu dva čeští úředníci, a když, tak jeden byl obvykle věrný spolupracovník Němců. Později prováděli kontroly zpravidla jeden Němec a jeden Čech, anebo po českých úřednících přišli ještě Němci. Byly případy, že na úřad přišly během dne dvě nebo i tři kontroly.

K českým úředníkům roste nedůvěra, jsou tajně sledováni a různými způsoby provokováni reneráty, k tomu účelu vyslanými Gestapem.

Naproti tomu roste i nespokojenost občanů, která se vybíjí neprozíravými lidmi na zaměstnancích zásobovacích úřadů. Někteří lidé se domnívají, že když si vzpomenou, tak jim musí být vyhověno. Je těžké udržet všechny ty žadatele ve spokojenosti, přihlédneme-li k špatnému charakteru jednotlivců- šmelinářů i podvodníků, kteří se snaží  poukazy různými způsoby vymanit. A tak se stupňuje u lidí zášť, vyhrožování, závist a msta proti úředníkům. Přibývá udavačů pro obávaného špicla Gestapa  Koždoně, a co bolestnějšího, chodí si někteří lidé stěžovat na Magistrát, aniž by si uvědomili, že se uvádí do nebezpečí sami, že to, co dostávali dostávat neměli a současně, že bortí skrytou pomoc, kterou odpovědni úřednici ostatním poskytovali. Tímto svým jednáním podepírali nedůvěru německých úřadů k českým pracovníkům, podezíraných ze sabotáže. Žaloby  dopadly obyčejně tak, že přijela německá policie, provedla prohlídku a i pro malé přestupky sebrala postiženému co mohla.

                                                                          Kapitola 3.

                                                         Zásobování obyvatelstva.

Po čas celého trvání okupace vyhlašování výdeje potravinových lístků bylo zveřejňováno vybubnováváním, které vykonával obecní zaměstnanec Fr. Hynek. Pro výdej lístků je určen termín dvou až tří dnů a kdo přišel po termínu, měl být pokutován. To se v Hrabové nedělalo, nanejvýš se nepořádným vynadalo, aby pro příště nepřišli o své potraviny.

Chtěl-li kdo získat poukaz na boty a textil, musel si napřed vyžádati žádanku a na této napsat, o jakou obuv nebo o jaký textil se uchází. Tuto pak odevzdal úřadu. Jsou totiž zavedeny poukazy dle druhů obuvi, označovány různými pásy barvy žluté, červené, modré atd.

Pro evidenci je založena kartotéka každé rodiny. Originál je uložen v zásobovacím úřadě, kopie mají rodiny. Každé vydání poukazu se zapisuje oboustranně za přítomnosti žadatele. Výdej na příslušný  poukazu, krytý žádankou, musel býti zkontrolován  prohlídkou u žadatele. Povinnost k výkonu prohlídky byla služebně uložena Jos. Zemanovi, kterou však neplnil. A tu se setkáváme s největší potíži u některých občanů. Lačnost po poukazech je velká, hlavně u nepoctivých lidí, kteří z  toho chtějí vytěžit, neboť poukaz na obuv a textil se stal vyhledávaným šmelinářským zbožím.

Zásobovacímu úřadu dochází množství osobních anonymních udání na různé osoby, které poukaz prodaly nebo vyměnily za jiné věci. Jak již bylo vzpomenuto, stížnosti hlášené Magistrátu postihly zpravidla samotné žalobníky a škodily i zásobovacímu úřadu, protože se mnohdy zjistilo, že udavači obdrželi víc e poukazů než dovolovat předpis. V takových případech jim nesměly být poukazy vydávány na půl roku a některým na celý rok.

Každý obchodník, pekař i řezník byl povinen ústřižky z potravinových lístků spotřebitelů lepit dle skupin na zvláštní archy. Sloužilo to ke kontrole vydávaného množství potravin.

V naší obci bylo celkem 10 obchodníků, 3 řezníci a 2 pekaři. Jsou to: 2 prodejny „Budoucnost“,  Vilém Piskoř č. 11, Leopold Mikolajek č. 16, Joža Pincová č. 397, Hermína Ličková č. 131, Bedřich Chlupatý č. 39, Alois lipina č. 158, Anna Velká č. 292 a Marie Dvorská. Z řezníků: Matěj Komárek č.447, Břetislav Černý č. 444, Fr. Kocurek č. 70. Pekaři: Fr. Procházka č. 136 a Marie Nosková č. 42.

Je nutno poznamenati, že všichni obstáli čestně po celou dobu okupace. Nebylo případů, že by některý ze ziskuchtvosti falšoval odběrní lístky jako se to stávalo v některých místech našeho okresu. Je chvályhodné, že Fr. Procházka prodával potřebným lidem chleba bez lístků za nezvýšenou cenu, který mu zůstával za nevyzvednuté lístky.

Chovatel slepic byl povinen hlásit každou změnu v chovu zásobovacímu úřadu a podle toho dostával lístky na vejce. Chovat slepice „na černo“ bylo trestné. Časté kontroly byly postrachem chovatelů. Jenomže kontrola byla odkázána na zásobovací úřad, kde se vedla evidence, a to byla příležitost zařídit potřebné v obci. Věc se vždy podařila a po celou dobu Protektorátu nestal se případ, že by pro tento přestupek byl někdo trestán. Horší bylo, když kontrola šla přímo k chovateli. Ale i tak jim to lidé vždy překazili. Drželi dohromady a zpráva, že jdou „šňupalové“ šířila se po celé obci. Kde kdo se snažil pomoci. Ovšem muselo se dávat pozor na škobrtáky a zlé lidi. Skrývala se nadpočetná drůbež, jak se jenom dalo. Přirozeně, že někteří odvážlivci chovali slepice „na černo“ a lístky na vejce pobírali.

Chovatelé koz museli hlásiti jejich stav. O nichž se rovněž vedly kartotéky. Do dobu jejich dojivosti majitelé koz lístky na mléko nedostávali. Doba dojivosti byla stanovena nařízením.

                                                                           Kapitola 4.

                                                                         Zemědělství.

Za účelem podchycení každého jevu v zemědělství a jeho rozsáhlejší kontroly byl zemědělský referát oddělen od  ostatní administrativy a zřízen samostatný hospodářsko-technický oddíl, jehož řízení bylo uloženo pisateli tohoto záznamu, a to navíc k dosavadní činnosti. Je to spojeno se vzrůstající administratovou jak po stránce technické tak persekuční.

Jsou nařízeny různé evidence všeho dobytka. Zavádějí se stále nové a nové seznamy zemědělské půdy a dodávek zemědělských produktů, mění se dávky pro povolené mletí zrnin atd. Stanovený předpis dodávek pro obec vystavuje Hospodářsko-technický úřad na Magistrátě a rozpis na jednotlivce provádí v místě zemědělské komise. Narození každého zvířete musí být do jednoho týdne hlášeno k  zaregistrování.

K usnadnění přesné evidence narozených zvířat byli jmenováni sčítací komisaři, kteří  odpovídali za jejich stav. V naší obci to byli: rolníci Josef Adámek č. 43, Jaroslav Olšák č. 20, Fr. Chlupatý č. 46, Zdeněk Nováček č. 13.

Zamlčování přirůstků dobytka a nedbání kontrolních povinností sčítacích komisařů je považováno za sabotáž, za níž se vyměřují těžké tresty. Krátce po vyjití tohoto nařízení zjistila kontrola z Magistrátu u 15ti rolníků, že nehlásili včas narození telat. Hrozilo nebezpečí těžkého potrestání postižených zemědělců a sčítacích komisařů, s nimiž byly sepsány trestní protokoly. Po dvoudenním usilovném jednání, při kterém došlo i k ostrému sporu mezi kontrolními orgány a zemědělským referentem, podařilo se těžké obvinění seslabit. Za několik dnů byl Josef Zeman předvolán na trestní oddělení, a tam mu bylo vytýkáno, že naddržuje obyvatelstvu, sabotuje nařízení a podobně. Jeho znalost německého jazyka a znalost předpisů jakož i  taktický projev loyality zachránilo situaci a skončilo to pokutováním sčítacích komisařů 200 až 500 K.

Dodávky se vyměřují z ha půdy takto: u obilovin 12-14 q, brambory 100 q, a rovněž hovězí a vepřové maso se odevzdává podle výměru půdy. Povinnost dodávky mléka je 900 až 1200 l z krávy. Vejce se odvádí dle stavu slepic, přičemž se odpočítává jedna nosnice na každého člena rodiny. Každé uhynutí slepice i ostatního zvířectva se musí hlásit. Vše je pod přísnou kontrolou. Prohlédavají se sýpky, spižírny apod.

Zemědělskou kontrolu vedl jakýsi Dočkal, pověstný gestápák, v celém kraji obávaný. Byl to padouch a zrádce, sloužící před válkou u policie. Na Gestapu v Ostravě vyslýchal české lidi, udané ponejvíce za černé porážky. Z naší obce byl jim také leckterý vyslýchán. Rolník Rudolf Černý č. 36 i trýzněn.

V té době se hodně udává. Parta Koždoně se snažila hodně lidí co nejvíce vydírat, anebo je dostat do kriminálu. Jedno udání bylo na domkáře Václava Beneše č. 293. Gestapáci přijeli, prohlédli záznamy o stavu vepřového dobytka a když zjistili, že je vše v pořádku, tu prohlásil jeden z nich: Tomu darebákovi Koždoňovi já už jednou zlámu krk. Jeho udání byla nepravdivá a gestapáci měli s tím zbytečnou práci.

Dovolenou porážku ohlásill chovatel vepře  na úřad, tam mu určili den zabíjení, u něhož musel být přítomen zvěrolékař a zemědělský referent. Pro naši obec byl určen zvěrolékař Dr. Konečný ze Staré Bělé, na jehož rozhodnutí mnoho záleželo. Podle váhy vepře a podle počtu členů rodiny byl odpočítán příděl lístků na maso na určitý počet měsíců a stanoven povinný odvod sádla. Ten byl různý, od 1 kg až 3 kg z váhy vepře. Později zaveden u větších chovatelů paušál 4 kg který se zvyšoval, přesahovala-li váha vepře určenou hranici. Je cti  Dr. Konečného, že po celou dobu okupace pomáhal lidem kde jen se dalo tak, že váhu vepře zaznamemal vždy nižší než byla skutečnost.

                                                                       Kapitola 5.

                                                                          Různé.

Po celou dobu okupace byl každý majitel domu povinen při kdejakém německém svátku neb vítězství vyvěšovat protektorátní i německou vlajku. Kdo tak neučinil, byl vystaven nebezpečí trestu. Nařízení bylo kontrolováno českými četníky a pověřenými osobami německé národnosti.

Postavení četnictva nebylo záviděnihodné. Budiž připomenuto, že posádka naší četnické stanice za vedení vrchního strážmistra Ludvíka Zelinky se zachovala většinou čestně. Její příslušníci domluvili, poučili a vysvětlili majitelům, kteří vlajky neměli, jaké následky by to pro ně mělo. Tak si počínali i při jiných nařízeních, jako kupříkladu na zatemňování oken a podobně. Bylo zjevné, jak lidé s odporem vyvěšovali vlajky a to nejen s hákovým křížem, ale i protektorátní. Odpor obyvatelstva ku všemu německému se stále stupňoval a téměř všichni s radostí vítali příznivé změny na frontě i v zázemí. Velmi zapůsobil vojenský spor Německa se Sovětským svazem. Jakoby každý s určitostí věděl, jak celá věc dopadne, utěšovala se převážná část občanů od vypuknutí válečného konfliktu, že válka skončí vítězstvím Ruska a naším osvobozením.

V době války byly také prováděny sbírky šactva a prádla pro zimní frontu. Sbírky byly prováděny obyčejně v zimě za pomocí učitelstva. Odváděly se různé součásti teplého prádla, šactva a kožešin. Byla to smutná podívaná, jak někteří lidé byli hodně štědří a jaké předměty odváděli. V tak těžké době zásobování někteří odváděli úplně nové garnitury teplého prádla, vzácné zimní rukavice, i kožešinové, krásné šály a podobně. Jaký to byl protiklad mezi těmito dary a výdejem poukazů na textil. Tito štědří dárci se za krátkou dobu dožadovali poukazů na textil a když jim nebylo okamžitě vyhověno, vyhrožovali. Mnozí z nich se chtěli Němcům zalichotit.

Rokem 1942 až 1943 byla dostavěna první etapa Šídlovce a tento byl osazován převážně německými rodinami a nehodnými Čechy. Pevných českých rodin tam bydlelo málo. Bylo trapné, jak maloduší čeští lidé se domáhali názvu „Deutsch“, aby z toho něco vyzískali. Byly české rodiny, které si zažádaly o německé státní občanství a aniž čekaly na vyřízení, osvojovaly si práva Němců. (Vyhňák a jiní). Příslušnost jim nebyla udělena.

Takovéto elementy se pak ukázaly po válce a zejména po únoru 1948. Jde jen s ošklivostí na to myslet. Najednou každý z nich byl velkým Čechem a komunistou. Různými intrikami snažili se poctivé lidi pošpinit a znemožnit.

V r. 1944 a 1945 byl ústup německých vojsk na všech frontách tak značný, že každý z nás s radostí očekával blížící se ruskou armádu. Němci projevovali čím dál větší skleslost, ale úřední nařízení byla stále ostřejší. Okupanti se snažili vyždímat ze zmenšujícího se území co se jen dalo. Byly nařízeny větší povinné dodávky obilovin a u dobytka byl požadován mimořádný odvod.

V měsíci březnu a dubnu 1945 měla obec odvádět najednou po 10ti až 14ti kusech hovězího dobytka. Hrozilo nebezpečí z vydrancování skotu. Tu Josef Zeman, vedoucí hospodářského a zásobovacího oddělení, rozhodl se k odvážnému zákroku. Předělal soupis všeho dobytka i s příslušnými doklady tak, že 82 ks krav a býků přidělil administrativně drobným místním chovatelům, o kterých věděl, že mají místo k ustájení a na které se nevztahovalo rekviziční právo. Byla to práce stejně riskantní jako složitá, vyžadující značného vypětí po čtyři dny a noci. Věc se podařila, protože byla podepřena frontovým zmatkem.

Záznam této a následující statě „Osvobozovací boje“ je zpracován podle zápisu z hasičské kroniky, kterou psal po mnoho let  Jan Mutina č. 241, dlouholetý invalida po těžkém úrazu ve vítkovických železárnách, kdy mu byla amputována jedna noha. Byl to sečtělý, klidný a rozvážný člověk, požívající úcty v obci,  a také  dle záznamu Antonína Vašíčka, důchodce č. 137, pilného zapisovatele různých dějů v obci.

Od roku 1943 byli obyvatelé Ostravy vyrušováni častými poplachy vyvolávanými zvýšenou leteckou činností v oblasti města. Bomby však shazovány nebyly. Až teprve 29. srpna  1944 byla ponejprv bombardována Ostrava anglo-americkými letadly. Přitom poškozeny obytné i obchodní domy v některých částech města a zasaženy i některé závody Vítkovických železáren.  Přitom bylo usmrceno a zraněno několik set lidí. Mezi nimi zahynul i náš občan Ludvík Kuča, 39ti letý dělník Vítkovických železáren ze Závodí.

Devět bomb z této akce dopadlo i na pozemky rolníků Fr. Kudělky č. 45 a Augustina Míčka č. 46, ponejvíce v okolí strouhy. Jedna bomba zůstala v bažině nevybuchlá. Tlakem vzduchu byly v okolí poškozeny střechy a zdi domů, vytlačeny okenní rámy a rozbita skla. Zraněn a zabit nebyl nikdo. Po bombách zůstaly hluboké jámy v průměru až 10ti a hloubce 5ti metrů.

Na jaře roku 1945, kdy ruská armáda se přibližovala více k nám, byly letecké poplachy téměř každý den. Vznikala z toho panika. Lidé utíkali houfně z města i ze závodů do okolních vesnic a polí nebo byli odváženi nákladními auty k bělskému lesu a někdy až do lesů paskovských.

Po poplachu, po němž obyčejně letadla nad naším územím neprojela, vraceli se utrmáceni zpět. Horší to bylo v noci. Ty se prodběly ve sklepích nebo krytech k tomuto účelu pořízených.

Na spojenecká anglo-americká letadla, která se objevila v okolí naší obce, střílela německá protiletadlová děla, umístěná za novou cestou na poli Františka Kudělky č. 46.  Při jedné takové střelbě 20. listopadu 1944 dopadl granát do dvora Fr. Kudělky č. 45. Jim byla rozbita vjezdová vrata i okna a zabito několik slepic. Při další střelbě 2.dubna 1945 střepina granátu prorazila střechu záchodu Marie Noskové č. 42 a jmenovanou lehce poranila.

Smutná příhoda se stala v neděli 8.dubna 1945, při které bylo zabito 6 lidí. Posádka sovětského hlidkujícího letadla svrhla bombu na auto přijíždějící z Hrabůvky do Hrabové, v němž jeli němečtí důstojníci. Stalo se to na hlavní silnici u pomníku Františka Janhuby na Šídlovci. Auto uniklo nepoškozené, ale 5 osob z Vítkovic, vracející se z procházky i sdítětem v kočárku, bylo usmrceno.

Poznámka Hrabovských novin: Opsáno z Pamětní knihy Hrabové II, která je uložena v Archivu města Ostravy.

                               25.8.2015.    V.S.