Navigace: Vladimír Slavík > Život a dílo Viléma Závady > Kdo byl Vilém Závada - 2. pokračování

Kdo byl Vilém Závada - 2. pokračování

 

V knihovně jsem byla zaměstnána od r. 1947, a tak jsem jej dobře znala nejen z jeho soukromého osobního, ale i veřejného života. V padesátých letech bylo mnoho politicky vykonstruovaných procesů proti všem, kteří se znelíbili komunistické vládě. V nemilosti se ocitlo i mnoho literárních pracovníků a spisovatelů, zvláště z řad katolických básníků. PhDr. Závada se nebál přijít k takovému politickému procesu, aby podal pravdivé svědectví a velmi pochvalnou obhajobu svého uvězněného přítele. Nebál se ani podepisovat všechny protesty, petice a žádosti o milost pro uvězněné spisovatele. A pro ně se stal balzámem útěchy na duši. PhDr. Závada vypadal zdánlivě jako pasivní člověk. Ale znám jej z doby jeho ředitelování jako velice energického člověka. Na počátku padesátých let byla velká agitační akce „Na pomoc výrobě“. Myslím, že sedmdesát tisíc lidí z řad inteligence mělo nastoupit na práci do továren. Na ministerstvech došlo k velké restrikci úředníků, v r. 1958 se rušily i mnohé výzkumné ústavy. Do knihovny přišlo i mnoho komunistických prominentů z řad ministerských úředníků. A z knihovny mělo ještě více odejít do výroby. Komunistické vedení a odbory v knihovně rozhodly o odchodu těch nejmladších knihovníků. I já jsem byla mezi nimi. PhDr. Vilém Závada se proti tomu velmi energicky postavil, jeho zásluhou jsme všichni zůstali.

Říká se, že pod svícnem je tma. Knihovna se stala silným ideologicko-politickým centrem, a přesto byla útočištěm všech potřebných. Např. tu našla existenci paní Clementisová, žena popraveného ministra zahraničí Vlada Clementise. Zaměstnán tu byl např. i PhDr. Miroslav Halík, dlouholetý redaktor Čapkových spisů. Nemusel se věnovat knihovnickému řemeslu, ale stále pracoval na edici Čapkova díla, i když tehdy se nesmělo vydávat. Jednu dobu jsem měla kancelář vedle jeho a pamatuji se na jeho malého synka, který za ním chodíval. Je to nynější profesor teologie Tomáš Halík. Bylo mnoho těch, kteří našli v knihovně azyl. Ve Slovanské knihovně to byl např. básník Ladislav Dvořák, zaměstnány tu byly i obě dcery PhDr. Fučíka. Po odchodu z knihovny byl PhDr. Závada předsedou Literárního fondu. Byla to instituce, která pomáhala literárním pracovníkům. Při vydávání knih byly v nakladatelstvích dlouhé termíny a autoři zůstávali bez peněz. Literární fond jim poskytoval velké zálohy podle nakladatelských smluv. Tímto způsobem mohli uhájit svou existenci všichni, kteří byli v nemilosti nebo vydávali svá díla pod jiným jménem. Všem, kteří potřebovali pomoc, i jejich rodinám zvláště, pomáhal PhDr. Závada.

Myslím, že v těch padesátých až sedmdesátých letech nebyla básnická tvorba Závadova tak vynikající. Snad neměl potřebný čas nebo tvůrčí elán. Povstání z mrtvých (1946) je o velkých hrůzách a překonání zla. Následuje Město světa (1950), Polní kvítí (1955), Jeden život (1972).

Také verše pro děti Jdou vojáci jdou (1956), U maminky a tatínka (1959) jsou básně značně průměrné.  Poslední období Závadova života je klidné a plné krásné tvůrčí činnosti. Již v roce 1968 bylo velkou provokací jeho zbásnění biblického nového kralického překladu knihy Jobovy. Téměř zároveň psal svou sbírku básní Na prahu, která vyšla v r. 1972. Toto vrcholné dílo připomíná Panychidu a je patrně niterným vyznáním básníka.

/pokračování vyprávění kolegyně a rodinné přítelkyně Viléma Závady paní Heleny Směřičkové/.

 

 
© vladimirslavik.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum