Navigace: Vladimír Slavík > Život a dílo Viléma Závady > Kdo byl Vilém Závada

Kdo byl Vilém Závada

         Většina lidí má o našem rodákovi jen velmi kusé informace. Lépe jsou na tom maturanti, jelikož jedna z otázek z jazyka českého je o této osobnosti.

Informace, které jsou běžně k dispozici, však neřeknou o básníkovi všechno. Mě osobnost Viléma Závady velmi přiblížily vzpomínky jeho kolegyně a rodinné přítelkyně paní Heleny Směřičkové, knihovnice a pracovnice Národní knihovny. Vzpomínky byly v r. 2002 zveřejněny v časopise Bulletin plus. V několika pokračováních si mohou zájemci o toto téma přečíst tyto jedinečné vzpomínky.

                        Helena Směřičková:  Vzpomínky na V. Závadu – část 1.

Letos (v r. 2002) tomu je dvacet let, kdy zemřel básník, nakladatelský redaktor a také ředitel univerzitní knihovny (nynější Národní knihovny) v Praze.

Narodil se dne 22. května 1905 v Hrabové u Moravské Ostravy v rodině slévače. Po brzké otcově smrti (padl v první světové válce) jeho matka vychovala své tři děti ve velmi nuzných poměrech. Oba synové, Jaroslav i Vilém, byli velmi nadaní, a tak je na přímluvu katolického faráře dala studovat. Vilém si zvolil obor češtinu a francouzštinu na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Bydlel v Hlávkově koleji pro nemajetné studenty spolu s básníkem Janem Čepem. Oba byli mlčenliví samotáři a uzavřeli spolu celoživotní přátelství. Po absolutoriu získal Vilém Závada doktorát filozofie svou dizertační prací o Václavu Šolcovi, básníku Prvosenek. Nepodařilo se mu získat místo středoškolského profesora, a tak působil jako literární referent v kulturní rubrice Českého slova, potom v novinách A-Zet. V letech 1930-31 redigoval literární týdeník Rozpravy Aventina. Zánikem tohoto nakladatelství přišel o místo. Nejlepším přítelem Viléma Závady byl PhDr. Bedřich Fučík, tehdejší ředitel nakladatelství Melantrich. Z popudu Františka Halase založil dr. Fučík Listy pro umění a kritiku. Závada se stal odpovědným redaktorem tohoto časopisu v letech 1933-1937. Klidná léta tvůrčí práce skončila rokem 1937. Vilém Závada nastoupil do Univerzitní knihovny, kde byl zaměstnán až do r. 1960.

V této předválečné etapě života se básník proslavil hned svou prvotinou Panychida (1927). „Je to téma tragického pocitu života plného bolesti, ran a pláče. Podobné chmurné a melancholické meditace plné neklidu i hořké skepse a zmaru psali i jeho nejlepší přátelé (Jan Čep, Vladimír Holan, Jan Zahradníček). Byla to vzpoura čtyř básníků proti klišé vytvořenému kolem tehdejších moderních literárních směrů-poetizmu a surrealizmu (Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval). Všichni si jakoby do štítu napsali výzvu „memento mori“, pamatuj na smrt. Závadova Panychida byla vzorným příkladem svou dynamikou, imaginací a mladistvou zkušeností nábožensko-proletářského zážitku“. (B. Fučík: Čtrnáctero zastavení. Praha, Melantrich, 1992).

Dalšími sbírkami jsou „Siréna“ (1932) a potom „ Cesta pěšky“  (1937). V této sbírce jsou již básně, ve kterých se umělec oprostil od věčného prokletí a viděl záchranu v přírodě a lásce. „Hradní věž“ vyšla v r. 1940. Místo melancholie se objevuje důvěra a víra. Pocit osobní tragiky se mění v radost ze života. K tomuto optimistickému pohledu básníka zřejmě přispěl šťastný rodinný život.

Po druhé světové válce bylo najednou všechno jinak. Tato část Závadova života je ve znamení stálé existenční jistoty a veřejné činnosti. Od r. 1945 byl tajemníkem, vlastně zastupujícím ředitelem Univerzitní knihovny. V letech 1948-49 řídil ústav jako prozatímní přednosta a v letech 1958-59 jako ředitel.

Byl pasivním členem KSČ již od r. 1945. Nikdy však nepřijal jakoukoliv funkci ve straně a nikdy nezneužil svého postavení ke kariéře nebo jakémukoliv zlému činu. V r. 1955 prohlášen zasloužilým a v r. 1966 národním umělcem. Někdy svým jednáním provokoval oficiální ideologické mocipány. Využíval svého výjimečného postavení národního umělce, ale nikdy neupadl v nemilost. Možná proto, že nebyl ctižádostivý, nevyhledával spory, a tak i nikomu z mocných nepřekážel.

PhDr. Závada byl plachý, mlčenlivý a uzavřený člověk. Patrně byl svobodný jen ve svém vnitřním světě. Musel se přizpůsobovat podmínkám veřejného života, do kterého byl nepraktický umělec vtlačen. Komunistické vedení si přivlastnilo slavného básníka. Snad pro jeho ostravský původ i počáteční levičácké názory. Nebyl to žádný komunista, ale budil zdání rozporuplného člověka. Vždyť celý svůj život požil ve věřící evangelické rodině a jeho nejlepší přátelé byli katoličtí básníci a spisovatelé. (Jan Čep, Jakub Deml, Bedřich Fučík, František Křelina, Jan Zahradníček). Závada měl čisté a dobré srdce, byl to velmi ušlechtilý a laskavý člověk. Také charakterní a statečný. Vždy pomáhal poníženým, nespravedlně ukřivděným lidem, zejména svým přátelům a jejich rodinám.

            /pokračování/

 
© vladimirslavik.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum