Navigace: Vladimír Slavík > Život a dílo Viléma Závady > Vilém Závada : Ostrava mého mládí – 1. pokračování

Vilém Závada : Ostrava mého mládí – 1. pokračování

Jednou v létě bílila maminka prádlo a nás vzala s sebou. Zprvu jsme se cákali ve vodě blízko ní, ale najednou jsem podběhl kousek dál po břehu a vstoupil do vody v zátočině, kde bylo vody o trošku víc, viděl jí na dno, a rozhodl jsem se, že ji přejdu na protější břeh a tam se budu slunit. Když mě začala voda dosahovat po krk, ucpal jsem si jednou rukou nos a druhou jsem zvedl vzhůru. S očima ve vodě otevřenýma šel jsem rovnou dál. Najednou mě někdo chytil za ruku a s křikem tahal ven. Byla to jakási žena z Vratimova, která také bílila na kamení prádlo, a když spatřila blízko sebe trčet z vody ruku, skočila za mnou i v šatech, neboť si myslela, že tonu. Ve chvilce přiběhla za mnou i maminka, která při práci ani nepostřehla, že jsem ve vodě, plácla mě na zadek, chytila do náruče a přinutila mě, abych se nejdřív vyčural..

            Nejednou se však Ostravice, pokud nepostavili v horách vodní nádrže a břehy nezpevnili tarasy, rozlila až k nám do vsi a na protější straně až do celulózky, valila se z Beskyd k Ostravě jako dravý vodní živel, který bere mosty, rve ze země stromy, podmílá půdu a odnáší vše, co mu přijde do cesty. V takových dobách jsem se jí bál, ale pohled na ni mě uchvacoval.

            Tak jako Ostravice plynula rok za rokem i má mladá léta. Nezářilo nad námi vždy jenom slunce, nebylo pořád pěkné počasí jako na jaře nebo v létě, přicházely také nekonečné podzimní plískanice, napadalo někdy až po pás sněhu a venku to praskalo mrazem. To jsme se krčili doma u železných kamínek nebo jsme hrávali dámu a při ní se leckdy s bratrem pohádali. Za zimních večerů k nám přicházely, pokud jsme ten rok chovali husy, ze sousedství ženy a mamince pomáhaly při dračkách. Při tom nemohly druhdy ani zpívat nebo se smát, drobné peří by se jim rozlétávalo do úst, do očí i do nosu. Když se však dračky skončily, napekla maminka koblih, navařila čaje s citrónem i s rumem, a teprve potom se jim otevřela ústa, rozvázala řeč, kuchyň se rozezněla zpěvem, smíchem a různými povídačkami. Sedávali jsme s bratrem v koutě a jen tiše naslouchali.

 Doma jsme jídali velice prostě. K snídani býval suchý chléb a žitná káva s mlékem, slazená za války sacharinem nebo surovou melasou z řepy, v poledne bramborová polévka – voděnka – s brambory a s omáčkou nebo se zelím, někdy kynuté knedlíky s povidly nebo s marmeládou, večer bramborák nebo i vzácně smažená vajíčka. Pochoutkou nám byly brambory opékané na omastku. Maso jsme mívali jen v neděli, půl „funta“ na čtyři lidi, byla z něho polévka i příkrm. Někteří lidé snědli doma polévku, brambory s omáčkou, ale maso dojídali na prahu domu nebo na můstku, aby se aspoň tak sousedům ukázali. Ani sedláci nejedli o mnoho lépe. Ne že by neměli co jíst, ale protože každé vajíčko, každou husu, kachnu nebo kuře a také máslo prodali. Ačkoli naše ves byla obklopena rybníky a na druhé straně řekou, mívali jsme ryby jen zřídkakdy. Když jsme však zabili prase, byly hody. Jitrnic a jelit a také jitrnicové polévky s chlebem jsme se v té době najedli dosyta. Maso jsme ale ukládali na měsíc v dlouhých dřevěných neckách do rosolu a potom je udili. Když byly kýty vyuzeny, pověsili jsme je na železných hácích na půdě a potají na ně chodili. Sádlo jsme uškvařili a ve velkých skleněných nádobách a uložili ve sklepě. Potom jsme jím nějaký čas mazali chleba do školy nebo k večeři.

            Možná to maso nebo sádlo způsobilo, že jsem v nejútlejším mládí dost často churavěl na žaludek. Maminka se mnou chodila do Malých Kunčic k závodnímu lékaři na šachtě Alexandr dr. Marešovi, neboť u nás tehdy doktora nebylo. Pamatuji si dosud na jeho tvrdé vousy, které mě škrábaly na kůži, když mě vyšetřoval srdce a plíce. Velmi jsme se těšívali na návštěvy u strýce Dostála  v Dobré, který byl řezníkem a o maso nebyla u něj nikdy nouze. Častěji jsme však navštěvovali mou babičku v Hrabůvce, poněvadž bydlela blíže a mohli jsme k ní zaběhnout sami. Vždy nás pohostila dobrým bílým chlebem se sádlem nebo s máslem a někdy i buchtou a ještě nám dala po šestáku na zpáteční cestu.

            Tak i nám dětem ubíhal čas, až jednou po prázdninách jsem musel nastoupit do školy. Už dlouho jsem se na ni těšil, ale v rozhodující chvíli se mi do ní nechtělo. Zavrtaly se mi do hlavy některé obavy, že do školy nemohu jít, protože mě maminka s tatínkem nic nenaučili. Marně mi matka domlouvala, že se přece všemu naučím ve škole, vzdoroval jsem a trval na svém. Matka si už nevěděla se mnou rady, tak mi pohrozila tatínkovým řemenem. Vtom přešla kolem nás spolužačka Anna Malinovská, a tak jsem si dodal odvahy a šel za ní, nikoliv spolu s ní, protože se tehdy kluci před děvčaty styděli.Po vyučování jsem se vrátil ze školy spokojen a už jsem neříkal, že nic neumím. Učení mi nedělalo žádných potíží, učil jsem se rád a také učitelé byli se mnou celkem spokojeni. Psát jsem se učil na břidlicové tabulce v dřevěném rámečku, k níž byla přivázána houbička na mazání. Nosili jsme ji v ruce. A tak také ostatní učivo, na koženou kabelu jsme neměli. Mým prvním učitelem byl Zdeněk Oliva. Když jsem chodil do druhé nebo do třetí třídy, zavolala si mě paní učitelka Martincová z vyšší třídy a poručila mi, abych jednomu jejímu žáku ukázal, jak již umím počítat a číst, i když jsem mladší školák než on. Pamatuji si dodnes, že mi za to dala v papírku zabalený bombón. V dalších třídách mě učili Štěpán Němec a František Figar. Byli to také dobří, i když přísní učitelé. Když jsem chodil do gymnázia a potom na vysokou školu, rozplynuly se ty přehrady mezi učitelem a žákem, a se všemi, zvláště pak s učitelem Figarem, jsem se upřímně spřátelil.

 

            /pokračování/

 
© vladimirslavik.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum