Navigace: Vladimír Slavík > Život a dílo Viléma Závady > Vilém Závada : Ostrava mého mládí – 2. pokračování

Vilém Závada : Ostrava mého mládí – 2. pokračování

V třetí nebo čtvrté třídě zdržel mě po vyučování náš katecheta páter Josef  Řezáč a ptal se mě, zda bych mu nechtěl v kostele ministrovat. Nevěděl jsem hned, co mu na to odpovědět. Slíbil mi, že by mi za to dával zlatku měsíčně, ale říkal, že víc dostanu od lidí při křtinách a při svatbách. Doma jsem o tom říkal mamince a ta zase večer otci. Oba s tím souhlasili. A tak jsem tedy nastoupil svou první službu. Nebyla to služba nijak obtížná a také ostatní úkony jsem brzy dobře zvládl. V létě to byla povinnost docela milá, ale horší časy nastaly v zimě, kdy silnice byla zavátá sněhem neb když praštěl krutý mráz. Někdy jsem se bál i volně pobíhajících psů, ale nikdy se mi nic zlého nestálo. Asistoval jsem se svým přítelem Stiborem  při křtinách, při svatbách i při smrti a pozoroval jsem osudy lidí od příchodu na svět až do odchodu do země. Brzy po nástupu jsem přisluhoval při svatbě profesora Martínka, který si bral za ženu sestru svého gymnaziálního kolegy, Otylií Klegovou z Hrabůvky. Svatba se konala v našem starém dřevěném kostele, byla velice slavná, snad nejslavnější, jakou si pamatuji. Vysloužil jsem si při ní víc, než jsem se nadál. Peníze jsem odevzdal mamince a tatínkovi a oba byli rádi, že jsem sto si něco přivydělat a že se tedy ve světě neztratím.

       Vojtěch Martínek se stal o nějaký rok později mým gymnazijním profesorem a také mým vzorem. Později jsme se dokonce spolu spřátelili. O své účasti na jeho svatbě jsem mu však řekl až po jeho padesátinách nebo šedesátinách.

      A tak nám plynul život v práci a běžných starostech celkem dost klidně, jen tatínek se strýcem Albínem moc klidní nebyli. Scházeli se spolu téměř každou neděli, o něčem spolu dlouze mluvili, ale nám nic neřekli. Sbírala se mračna, schylovalo se k bouři, až o prázdninách na sklonku července proletěla světem jako blesk zpráva, že v Sarajevu byl na následníka trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda a na jeho ženu Žofii spáchán  atentát, při němž oba zahynuli. Myslím, že je nikdo z nás příliš nemiloval, ale na všechny padla úzkost a strach, co z toho bude. Císař František Josef I vyhlásil na to válku a  za pár dní dostal i můj otec svolávací lístek, aby narukoval do Těšína. Narukovali  jeho bratři Albín a Gustav, jeho švagři Dostál, Dolný, Tomšík a mnoho jiných kamarádů ze vsi. Všichni se v duchu utěšovali tím, že válka dlouho nepotrvá a do vánoc budou všichni doma.

      Po jejich odchodu se celá ves jakoby vylidnila. Téměř z každé rodiny někdo odešel. Narukovali dělníci i sedláci a řemeslníci. Chtěl jsem tatínka doprovodit na nádraží do Vratimova, ale tatínek si to nepřál, tušil, že by to loučení bylo pro něj příliš těžké. Rozhodl tedy, abychom my děti zůstaly doma, a já měl své sourozence hlídat. Tatínek narukoval do nedalekého Těšína, kde jej s ostatními vojáky vymustrovali do vojenského, jejich šatstvo, i obuv jim odebrali a uložili ve skladišti, a poslali je na ruskou frontu do Haliče. Některé vojáky i u nás ze vsi Vítkovické železárny vyreklamovaly po krátkém čase zpět, že je potřebují k výrobě železa na děla a jiné válečné potřeby, ale na tatínka si nevzpomenuli, nebyl jim zřejmě dost spolehlivý. Z počátku nám psával inkoustovou tužkou na růžové lístky c. k. polní pošty dosti často. Rusové ve své první ofenzivě pronikli až ke Krakovu, takže jsme v noci jasně slýchávali dunění děl. Rakušani a Němci je však brzy zatlačili zpět k ruským hranicím a tam šel i můj otec. Pokud měla co, posílala moje maminka i malé balíčky s nějakým přilepšením, tatínek si zas přál mít naši fotografii, dali jsme se tedy celá rodina vyfotografovat u vítkovického fotografa Tafky a obrázek jsme tatínkovi také na frontu poslali, ale on už ho nedostal. Po Novém roce 1915 docházely jeho lístky a dopisy řidčeji, až najednou přestaly docházet vůbec. Maminka každý den nedočkavě vyhlížela listonošku, která nakonec byla sama nešťastná z toho, že nám zase nic nenese. Maminka se vyptávala i u rodin těch vojáků, kteří narukovali s tatínkem. Nakonec se jí zmocňovala úzkost a propadla panice. V každém zahoukání sýčka viděla špatné znamení.

 

      /pokračování/ 

 
© vladimirslavik.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum