Navigace: Vladimír Slavík > Život a dílo Viléma Závady > Vilém Závada : Ostrava mého mládí – 3. pokračování

Vilém Závada : Ostrava mého mládí – 3. pokračování

Jednou už těsně před prázdninami 1915 jsem šli ráno jako obvykle do školy. Učil nás tehdy pan řídící Němec. Jeho paní byla poštmistrovou a on zas správcem raiffeisenky, znali se tedy oba dobře s tatínkem a měli už o něj také starost. Toho dne přišel pan řídící do třídy později než obvykle. Nešel ke stolku ale zůstal stát na stupínku. Když přemohl vzrušení, odkašlal si a řekl: „Milí chlapci a děvčata, na poštu přišla zpráva, že tatínek jednoho z vás padl ve válce“. Několik mých spolužáků mělo své tatínky ve válce. Rozhlíželi jsme se jeden po druhém, až pan řídící svou zprávu dopoví. Konečně se obrátil ke mně a řekl: „Viléme, to padl ve válce tvůj tatínek. Seber se, jdi domů a řekni to mamince“. Byl jsem jako omráčen, ale po chvilce jsem se vzpamatoval a s pláčem jsem utíkal ze školy domů. Lidé se ohlíželi, co se stalo. Za mnou běžel nějaký cizí pes. Když jsem byl už skoro doma, vzpomněl jsem si, že bych to měl říci své tetě Žáčkové a poprosit ji, aby šla se mnou. Rychle se z domácích šatů převlekla a doprovodila mě domů. Když nás naše maminka spatřila, hned se domyslila, že se stalo něco zlého a když jsem ji tu zprávu řekl, skácela se na podlahu a omdlela. Teta ji omývala studenou vodou s octem, až zas přišla k sobě. Za chvilku po nás přišla také listonoška a podala jí korespondenční lístek, na němž jí jeden voják psal, že tatínek padl 20. května 1915 u vesnice Przychwojec na řece Sanu v Polsku a že byl ihned mrtev. Po válce zajela maminka za ním do jeho dědiny pod horami, aby se o svém padlém manželovi dozvěděla co nejvíce podrobností, byť sebekrutějších, ale nic nového jí již nepověděl. Nemohl jsem toho osudného dne v pláči a nářku už doma vydržet, vyběhl jsem tedy na silnici a za chvíli jsem měl okolo sebe několik chlapců ze sousedství a už jsem se necítil tak smutný a tak sám.

            Bylo mě deset let a nechápal jsem samozřejmě, co jsme smrtí svého otce všechno ztratili. Nezapomněl jsem nikdy na svého otce, bylo mi stále po něm smutno, ale ta palčivá bolest prvních dnů se zvolna otupila a potáhla se jako každá rána lehkým povlakem. Nastávaly mě také nové starosti.

             Před prázdninami jsem skončil zároveň pátou třídu  obecné školy a vyvstal problém,co budu dělat dál. Problém se zkomplikoval i tatínkovou smrtí. Podle domácích zvyků bych měl jít do učení do Vítkovických železáren nebo na šachtu, v nejlepším případě do učení do obchodu, abych mohl brzy něco vydělat a mamince a dvěma mladším sourozencům vypomáhat. Učitelé mě v tom podporovali, ale pomoci mě nemohli.

             A v té rozhodné chvíli zasáhl do mého osudu zase hrabovský farář Řezáč.  V Tovačově na Hané žila jeho sestra, jejíž muž  stavitel Hýžďal  musel narukovat. Měli syna a dceru přibližně staré stejně jako já. Toho syna pozval strýc farář k sobě o prázdninách na faru a a v té době možná vyklíčila v jeho hlavě myšlenka, že by mohl jemu a své sestře být v jejich starostech nápomocen, kdyby její syn vystudoval u něho soukromě primu a sekundu a pak udělal zkoušku do tercie. Druhým žákem byl hrabovský chlapec Vojtěch Pospěch, který hrál výborně na housle, a třetí a nejmladší jsem byl já.

            A tak jsme na podzim 1915 začali všichni tři místo do školy chodit do kaplanky na faru a tam louskali latinu, matematiku, češtinu, přírodopis a ostatní předměty. Na konci školního roku 1915 – 1916 jsme se s třesoucím srdcem odebrali na k přijímací zkoušce na gymnázium v Ostravě. Prošli jsme všichni docela obstojně, jen z kreslení mě trochu napomáhal profesor Antonín Procházka, který byl i profesorem tělocviku a předvojenské výchovy. Proto také tehdejší ředitel gymnázia František Šťastný ho mohl osvobodit od povinnosti jít na frontu. Antonín Procházka  byl už dost známým malířem, členem pověstné Osmy, a po roce 1945 byl jmenován národním umělcem. Byli jsme tedy přijati do tercie, když jsme za jeden rok absolvovali dvě třídy. Za odměnu vzal nás pan farář na Hanou, kde se narodil a kde měl své příbuzné. Bydleli jsme u rodičů svého spolužáka Hýžďala a z jejich domu jsme si udělali několik výletů do okolí. Zajeli jsme do Kojetína i do Olomouce, kde měl sestru zase můj hrabovský rodák Vojtěch Pospěch.

            Po prázdninách jsme se všichni tři sešli v ostravském gymnáziu. Spolužáci i profesoři nás přijali dobře, předcházela nás pověst „hrabovských muzikantů“. Dříve než nás začal připravovat  pro studium na gymnáziu, založil náš pan farář hrabovskou žákovskou kapelu. Sám pro ni nakoupil nástroje a sám nás postupně vyučil na nich hrát. Jeho synovec hrál na baskřídlovku, Vojta Pospěch na housle a na křídlovku, já na housle a na lesní roh, jiní na heligón, na trombón, na klarinet, na buben a na činely a tak dále. Sehrávali jsme se dohromady na hrázích hrabovských rybníků a zprvu jsme účinkovali pod okny hrabovských občanů před jejich jmeninami. Nacvičili jsme také několik pochodů smutečních, takže jsme mohli vyhrávat i na pohřbech a po dalším učení i na svatbách a nakonec i na tanečních zábavách, při sokolských a hasičských letních cvičeních a podobně. Za každé vystoupení jsme dostali několik korun, za něž jsme si mohli opatřit něco pro sebe a zbytek jsem odevzdával mamince. Učil jsem také některé hrabovské chlapce na housle, ale když se mě na konci školního roku matka jednoho z nich ptala, kolik mi má za učení dát, řekl jsem furiantsky že nic a už jsem k nim nešel. Byla to dost zámožná selka a trochu jsem litoval, že jsem jí tak velkopansky odpověděl, ale byl jsem ve své chudobě dost citlivý a nerad jsem přijímal almužny.

             Také na gymnáziu se vytvořil hudební kroužek, jehož  členy jsme se ihned po vstupu stali. Vedli jej dokonce dva profesoři : češtinář František Špaček a po něm matematik dr. Hynek Sechovský. Hrávali jsme při pochodových cvičeních a jednou jsme vystoupili i na koncertu, při němž jsme zahráli Dvořákovy Slovanské tance.

 

                        /pokračování/  

 
© vladimirslavik.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum