Navigace: Vladimír Slavík > Život a dílo Viléma Závady > Vilém Závada: Ostrava mého mládí – 4. pokračování

Vilém Závada: Ostrava mého mládí – 4. pokračování

Na gymnáziu jsme museli po domácím vyučování vyplňovat některé mezery, a tak jsem měl doma s učením dost práce. Ale na konci prvého ročníku jsem už dosáhl vyznamenání. Učili jsme se hlavně latině, v tercii jsme začali s řečtinou. Nejdříve jsme si museli osvojit gramatiku a potom slovíčka. Učili jsme se jim i při četbě životopisů latinského historika Cornelia Nepota a o rok později nad knihou Gaia Julia Caeasara  O válce galské.

            Žáci a žákyně naší třídy a vlastně celé školy pocházeli z Ostravy ale také z okolních vesnic a městeček. Byli to synové a dcery dělníků, živnostníků, úředníků a také závodních inženýrů. Přes všechny rozdíly i postavení svých rodičů byli jsme třídou jednolitou, solidární a kamarádskou. Naše kolegyně studovaly v prvních třídách soukromě a na konci roku skládaly zkoušky a teprve od kvarty se staly studentkami řádnými. Myslím, že toto diskriminační opatření se vztahovalo na všechny střední školy Rakouska – Uherska.

             Do školy jsem po celou dobu studia dojížděl vlakem. Ráno se mi nikdy nechtělo vstávat, probouzel jsem se až na poslední chvíli a na nádraží jsem zpravidla utíkal tryskem. Válka se vystupňovala a v plné síle zuřila na všech frontách. Jezdil jsem dělnickými vlaky o půl šesté, někdy jsme jeli v poštovních vozech „v hejtlácích“, jindy jsme se i v zimě tlačili na otevřených plošinách.

             První rok jsem vozil před započetím vyučování do jedné sodovkárny baňku kozího mléka, za což jsem dostával výměnou krabičku sacharinu. Potom jsme však poznali, že za cenné mléko dostáváme bezcenné sladidlo, a tak jsme od nevýhodné výměny upustili. Do Ostravy jsme přijeli, neměl-li vlak příliš velké zpoždění, okolo šesté hodiny a čas do začátku vyučování jsme na jaře i v létě prožili na ulicích nebo jsme se doučovali v parku, v zimě jsme se vyhřívali ve velké hale pošty.

            Rozklad a nepořádek se statně projevoval všude, zejména také v zásobování potravinami. Lidé z Vítkovic a z Ostravy se po setmění houfně ploužili k vesnicím a vybírali ze záhonů brambory, tuřín, očesávali ovoce ze stromů a podobně. Čím byly poměry horší, tím lehčeji je však snášeli, věděli, že válka již nemůže dlouho trvat.

            V červenci roku 1917 se jednou odpoledne srotily ženy dělníků před závodním konzumem ve Vítkovicích a důrazně se domáhaly svých přídělů potravin. Když se k nim připojili i jejich muži z hutí a válcoven, začali do nich četníci střílet. Několik lidí tam přišlo o život. Úřady vyhlásily v Ostravě a v několika okolních obcích stanné právo. Stanné právo bylo i v Hrabové a v Hrabůvce. Na strusce a ve vrbinách a olšinách se skrývali zběhové z rakouské armády, ale i dělníci ze závodů, kteří přestali pracovat. Pomalu už začali nosit šaty z kopřiv a na nohou dřeváky. Co měli doma slušného, to dávno vyměnili za mouku, brambory, za sádlo nebo za vejce.

            Od počátku roku začalo dělnictvo stále častěji stávkovat a proti Rakousku – Uhersku manifestovat. Také my studenti jsme se svým způsobem připojili k národním demonstracím. Museli jsme tehdy chodit na nedělní kázání a na mše do starého ostravského kostela sv. Václava. Po prázdninách 1918 jsme jednou v neděli místo povinné rakouské hymny začali manifestačně zpívat staročeskou píseň Svatý Václave. Nevím, kdo dal k tomu podnět. Možná studenti z nejvyšších tříd. Ale najednou se rozléhala po celém kostele. Profesoři, kteří v tu neděli měli na sobě patrně naposled rakouskou uniformu, černý frak, dvojrohý klobouk a okolo pasu pozlacený kordík, strnuli a nevěděli, co dělat. Tonuli v rozpacích, co z takové demonstrace vzejde. Nevím, přišel-li od hejtmana nějaký ferman, ale nic z toho nevzniklo. Rakousko bylo u konce.

            Konečně přišel 28. říjen 1918. Bylo mi tehdy 13 a půl roku. Ten den jsme měli volno. Ředitel gymnázia patrně už věděl, co přijde. Čekal jsem na listonošku Pavelkovou, která vedle dopisů a lístků polní pošty roznášela i noviny. Vtom začaly ve Vítkovicích, v Ostravě, v Zárubku, v Kunčicích i v protějším Vratimově houkat na závodech sirény. Vjela do nás radostná jiskra. Něco se stalo, něco se děje. A už se v naší obci roznesla zpráva, že Rakousko-Uhersko kapitulovalo a že vznikla samostatná Republika česko-slovenská.

             Hrabovský obchodník Bohumil Němčanský byl tak pohotový, že už měl na skladě národní trikólory i látky na prapory. Můj bratr Jaroslav, bratranec Rudolf Závada a já jsme byli mez prvními, kteří si trikolóru koupili a radostně s ní spěchali domů. Maminka nám z ní ušila kokardy a jimi vyzdobeni spěchali jsme pěšky do Vítkovic, a potom do Ostravy podívat se, co se kde děje. V závodech se už nepracovalo, dělníci se shromáždili na nádvořích a na kárách začali za brány vyvážet německé inženýry, mistry a předáky a s nimi i české přisluhovače, špicly a patolízaly.

             V Praze sehráli předehru k 28. říjnu už půl roku předtím při divadelních slavnostech. Oslavovalo se padesáté výročí otevření Národního divadla a divadelní oslavy přerostly ve všenárodní manifestace. Básník Viktor Dyk o nich napsal: „Dny byly májové, byl svěží stromu list – byl svěží větru van. Ač nebylo co jíst, - přes radost nějaká vodila Prahou dav. - Pak byl jsem divadle – A dnes mám po tom stesk. – Už nikdy v životě neuvidím ten lesk, oh ne lesk nádhery: lesk roztoužených očí – oh, jak byl vroucí to a mladý svěží cit! – To ke hře bezplatné se schází prostý lid“.

 

                                                                                               /pokračování/ 

 
© vladimirslavik.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma