Navigace: Vladimír Slavík > Život a dílo Viléma Závady > Vilém Závada: Ostrava mého mládí – 5. pokračování

Vilém Závada: Ostrava mého mládí – 5. pokračování

Také mě a mnohé jiné naplňovaly takové city. Svátek 28. říjen byl po celé republice oslavován radostnými manifestacemi a lampiónovými průvody. Také já jsem vyhrával s naší hrabovskou kapelou při slavnostním průvodu v naší obci. Když jsme se přiblížili k našemu domku, zabolelo mě u srdce, můj mladší bratr ležel doma těžce nemocen a jen taktak se ze své choroby vykřesal. Mnoho lidí tenkrát leželo a umíralo na epidemii španělské chřipky, která zachvátila celou vyhladovělou Evropu.

                Na našem gymnáziu to tehdy radostně vřelo. Starší žáci z nejvyšších dvou tříd byli povoláni do národních gard s puškami, ale bez nábojů, chránili veřejné budovy, železniční mosty apod. Po vzoru jiných škol zavedli jsme si žákovskou samosprávu i na našem gymnáziu, ale ta skončila na konci školního roku. Četli jsme horlivě tištěný studentský časopis „My“ a v šesté třídě jsme vydávali dokonce vlastní hektografovaný časopis. Bývalé německé divadlo začalo hrát česky a po r. 1948 bylo přejmenováno na Divadlo Zdeňka Nejedlého. A k němu přibylo několik dalších českých divadel. Po prázdninách 1919 nás několik spolužáků opustilo a odešlo buď na obchodní akademii, nebo na školu průmyslovou. Také náš profesor kreslení se odstěhoval do Brna. A náš kapelník profesor František Špaček odešel učit na Slovensko, kde se v různých městech zakládaly nové slovenské střední školy. V páté třídě jsem se začal víc probouzet i duševně. Do školy dojížděl časně ráno, domů jsem se vracíval někdy kolem třetí ale většinou okolo čtvrté a páté hodiny. Učení nebylo mnoho, hodně jsem si zapamatoval ze školy, a tak jsem doma napsal jen nějaký písemný úkol z češtiny, z němčiny, nebo z matematiky a přeložil několik vět z latiny a řečtiny, což mi nedělalo žádné zvláštní potíže.

                Naše třída měla od počátku profesory osvícené a vzdělané, kteří nelpěli na doslovném odříkávání uložených úkolů, ale s láskou nás zasvěcovali do české i latinské a řecké literatury (od kvarty také do literatury slovenské), do přírodopisu, matematiky, fyziky a chemie. Někteří obětavě přednášeli i v lidových kurzech osvětových. Mnozí byli zanícenými hudebníky, milovníky divadla a i nás se snažili získat pro své lásky.

                Nad jiné jsem měl rád Vojtěcha Martínka, který se mi stal životním vzorem. Jeho výklady o české literatuře byly nesmírně poutavé a obsažné a vyrovnávaly se výkladům profesorů univerzitních. Byl v dvacátých a třicátých letech jednou z nejznámějších osobností kulturního života na Ostravsku. Osobně to byl člověk plachý a křehký a do jisté míry bázlivý před životem i před lidmi. Nejlépe se cítil v tichu své pracovny, kde se mohl ponořit a ztratit ve své práci. V tom křehkém a celý život trochu churavějícím těle žilo několik lidí. Tento nenápadně vyhlížející člověk žil několik životů a vykonal práci za několik pracovníků. Především byl gymnazijním profesorem a na matičním gymnáziu vychoval ve vlastenecky osvíceném duchu několik generací ostravské inteligence. Nespokojil se jen s prací na gymnáziu, záhy rozšířil svou činnost i na vyšší lidové školy i na lidovou univerzitu, kde přednášel o literatuře české i světové.

                Od studentských let psával do novin, a když se natrvalo usadil v našem kraji, stal se redaktorem kulturní rubriky a nedělní přílohy Moravskoslezského deníku. Referoval v něm pravidelně o nových knihách a nových divadelních hrách. Učil tak chápat široké lidové vrstvy lidové umění a tříbit jeho vkus.

                V nedělní příloze seskupil postupně nejen spisovatele moravské, ale i z Čech a citlivě otevíral cestu do literatury i autorům začínajícím. Po osvobození roku 1918 pomáhal zakládat Národní divadlo moravskoslezské, po čtyři leta byl jeho dramaturgem a sestavoval jeho repertoár. Rovněž tak byl spjat i s ostravským rozhlasem, před jehož mikrofonem nejednou přednášel a pro nějž vytvořil i zvláštní útvar, napůl beletristický a napůl naučný. Přispíval téměř do všech naučných revue, které v té době v našem kraji vycházely a shodovaly se s jeho zájmy.

                Několik let stal Martínek v čele moravské organizace spisovatelské, zprvu jak její tajemník a později jako její předseda. I jako spisovatel se uplatnil takřka ve všech oblastech literatury: v poezii, v próze, v literární kritice apod. Byl to také vedle ostravského autora Sokola Tůmy první živý český spisovatel, kterého jsem poznal a zhluboka jsem si ho začal vážit. Vojtěch Martínek se mi stal životním vzorem. Rozhodl jsem se, že jako on se stanu profesorem češtiny a jako on budu pracovat i v ostatních oblastech naší kultury. Nemyslel jsem však ještě na to, že jako on se stanu někdy spisovatelem.

 

                /pokračování příště/

 
© vladimirslavik.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum