Navigace: Vladimír Slavík > Život a dílo Viléma Závady > Vilém Závada : Ostrava mého mládí - 8. pokračování

Vilém Závada : Ostrava mého mládí - 8. pokračování

                           

                Jednou mě zas pozval strýc Dolný do nové ocelárny ve Vítkovicích, kde mi ukázal  pece a válcovny.

Žil jsem v dělnické obci a z řeči sousedů jsem pochytil mnoho znalostí o tom, jak pracují horníci, hutníci i dělníci ve vratimovských papírnách. Na vlastní oči jsem viděl, jak těžký život mají čeledínové a služky u sedláků, i to, jak těžce musejí pracovat i sedláci sami. Náplní lidského života  byla všem robota, za zmarnění času byla považována třeba četba knih a vycházky do přírody byly pro ně čirým bláznovstvím. Třeba jsem byl už studentem a jezdil denně do Ostravy do školy, žil jsem v podstatě životem venkovanů ve vsi.

                Na sklonku jara 1920 jsem jako sextán navštívil naše hlavní město Prahu. Byla to zvláštní cesta. V té době žilo v našem kraji několik národností. Vedle Čechů také značný počet Poláků a i Němců. Bylo mezi nimi nemálo třenic a rozporů. Bylo rozhodnuto, že se mají sporné otázky rozhodnout všeobecným plebiscitem. Před ním odjelo studentstvo Bezručova kraje manifestovat za české Těšínsko do našeho hlavního města. Účastníci, žáci všech středních škol v kraji, se sešli na náměstí v Přívoze, kde se seřadili podle jednotlivých škol a v řadách nastupovali do zvláštního vlaku. Jeli jsme celý den a večer dojeli do Prahy. Před nádražím jsme se opět seřadili a pochodovali s vlajkami a s prapory, zahaleným do černého flóru, manifestačně po Václavském náměstí. V čele průvodu vyhrávala mladým manifestantům studentská kapela našeho gymnázia, v níž jsem foukal na trubku také já. U přihlížejících Pražanů jsme přirozeně vzbudili zájem a po celou dobu jsme se těšili jejich sympatiím. Psalo se o nás v novinách a ve Světozoru byla dokonce otištěna  fotografie naší kapely. Nevím však, zda Pražané pochopili,  oč nám v podstatě jde. Dosud si živě a jasně vzpomínám, že nás ubytovali v kójích  pro dobytek na pražských jatkách v Holešovicích a že nám dávali k obědu skoro každý den rizoto s masem, které se nám záhy přejedlo, ale najedli jsme se ho aspoň dosyta. Z jatek jsme  vycházeli denně do muzeí, na pohlídku památností i na výlety do okolí. Na nábřeží voněly rozkvetlé akáty a z jatek  jsem cítil pach krve a masa z poražených dobytčat. Ty dvě vůně spolu s pachem vltavských vod jsem pociťoval ještě dlouho potom, co jsem přijel do Prahy na univerzitu. Praha však u nás už po první návštěvě zanechala dojmy mohutné a okouzlující jak krásou Hradčan, Malé Strany, Starého Města, tak krásou svých obchodních  i bankovních domů, živostí ulic, temperamentem žen i mužů.

                Už  jsem si začal všímat svých spolužaček z gymnázia a také děvčat své vsi, s nimž jsme večer co večer korzovali za tmy na silnici. Byla to malá venkovská silnice jen hrubě štěrkovaná a ještě ne dlouho vyasfaltovaná.

Za každým autem se na ní zvedala mračna prachu, po každém dešti zůstávaly na ní kaluže bláta a vody. Ale společné pocházky, na něž jsme se svolávali zpravidla pískáním u domů a kterých se účastnilo vždy několik  chlapců a děvčat, byly krásné a naplňovaly mě štěstím. V létě se konala v zahradě hostince U lípy nebo v topolině u starého závodního vodovodu, který napájel vodu z Ostravice Vítkovické železárny, hasičská nebo sokolská cvičení a večer pokračovala v sále hostince taneční zábava. Neuměl jsem tančit a také jsem v tanci nenašel zvláštní zálibu, ale při polce, která mi nejlépe šla, jsem se přece jen odvážil zajít pro některé z přítomných děvčat. Nejedna z dívek se mi zalíbila, ale myslel jsem tehdy na jiné věci než na ženění, a tak z těch známosti nikdy nic nebylo. A mimo to jsme byli víceméně všichni ještě dětmi.         

 

                /pokračování/

 

.

                    

 
© vladimirslavik.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum