Navigace: Vladimír Slavík > Život a dílo Viléma Závady > Vilém Závada : Ostrava mého mládí

Vilém Závada : Ostrava mého mládí

Kdykoliv přijedu na návštěvu do své rodné Hrabové, mívám vždy takový pocit, jako bych z ní nikdy neodešel. Jako do studny se tam dívám na dno svého života a zdá se mi, že ta studna není nijak hluboká. A přece nemohu v ní dohlédnout k prameni, který mě přivedl na svět. Ale když se do ní dívám déle a hlouběji, vynoří se ze tmy několik světlejších bodů a svítí jako bóje na moři. A hned začnu vzpomínat, jak přišel na svět můj mladší bratr Jaroslav a po něm sestra Ludmila. Musel jsem opustit své místo v kolébce a přenechat je svému bratrovi. A už jsem byl až druhý a pak třetí na řadě.

            Přicházela k nám s velkou koženou brašnou porodní babička Barbora Šustková a už z dálky byla cítit karbolem. Malé děti zpravidla vykoupala, posypala práškem, zavinula do plének a do peřinky a uložila je k spánku. O každé dítě pečovala jen jistý čas, potom ji maminka zaplatila a ona zase chodila jinam. Spolu se svou sestrou Slívovou měla malý krámek potravinami a v něm též ve volných chvílích prodávala, ale také trhala vesnickým lidem zuby. Ne snad v nějakém ordinačním pokojíku, ale přímo v krámě mezi pytli s moukou, sudy s petrolejem, bedničkami s povidly a s marmeládou i mezi poklopy s olomouckými tvarůžky. Pacienta posadila na židli, podívala se mu do úst a vykotlaný nebo jinak nemocný zub kleštěmi jednoduše vytáhla. Také mě tímto způsobem zbavovala bolavých zubů, pokud jsem si je neuvolnil a nevytáhl na niti sám. Lidé ji zvali na křtiny a sem tam ji též později podarovali výslužkou s koláči nebo jitrnicemi ze zabíjačky. Nevedlo se jí tedy špatně, ale přišel její čas a své místo musela uvolnit mladší konkurenci paní Matýskové, která pak převzala péči o děti sama.Tehdy porodnice byly jen ve velkých městech a matky rodily děti většinou doma. Pomáhaly jim porodní babičky, lidově zvané hebaby. Doktora volali na pomoc, jen když bylo zle, a ten neměl po ruce žádné prostředky, leda porodní kleště.

            Náš tatínek pracoval ve Vítkovických železárnách jako valcíř od šesti ráno do šesti večer a do práce jezdíval na kole. Doma jsme ho my děti ani moc neviděly. Odjížděl za tmy a vracel se také za tmy, my jsme už spaly. Od žhavého železa měl na lokti pravé ruky spálenou kůži, která se mu nikdy zcela nezahojila. Ale maminka vzpomínala, že mu kus žhavého železa spadl také na nohu, takže na svatbu musel jít v jedné papuči. Poněvadž jsme tatínka vídali jen málo, po návratu z práce, nebo v neděli, byla nám každá chvíle s ním vzácnější. A některé ty chvilky jsou jedinými okamžiky, na něž se z dob svého nejútlejšího mládí pamatuji. Po návratu ze šichty se otec nejdříve sám ve škopíčku omyl, poněvadž závodech se na nějaké koupelny pro dělníky nemyslelo. Potom někdy vykoupal i mne a na židli pod lampou mě osušil.A když jsem byl hotov, pleskl mě po zadečku a uložil do postele. A ještě na jednu takovou chvilku si pamatuji. Byla krásná letní neděle, na obloze nádherně svítilo slunce, stáli jsme pod starou jabloní na zahradě a otec mi položil na hlavu svou ruku. Měl mě rád a i později to několikráte projevil. Měl několik sourozenců, tři bratry a tři sestry, ale všichni se rozešli za prací do světa. O jednom strýci se říkalo, že je někde v Brazílii, po čase se však vrátil, ale já jsem ho nikdy neviděl. Také jedna z mých tet odešla v pozdních letech za zaměstnáním do Ameriky. Jenom mladší strýc Albín zůstal v rodném hnízdě a s ním jediným se tatínek pravidelně stýkal. Byl to veliký čtenář a milovník knih. Tatínek byl však založení praktičtějšího.Rád zahradničil a hospodařil a brzo po svatbě si koupil ke zděděnému domku čtyři míry půdy a nich pěstoval zeleninu, brambory i kousek pšenice a žita. Působil však v obci veřejně, byl členem obecního zastupitelstva a každou neděli odpoledne chodil do místní spořitelny a záložny, v nichž zasedal jako člen výboru. Oba bratři byli lidé otevření a také osvícení a v obci se těšili všeobecné vážnosti. S maminkou jsme byli spolu stále, ráno nás s písničku probouzela ze spaní, večer nás s písní ukládala do postele. Oblékala nás a dávala nám jíst a když jsme povyrostli, zaměstnávala nás v domácnosti. Posílala nás do krámu, když jí v kuchyni něco došlo, později jsme jezdili s vozíkem k pekaři pro chleba, který si doma sama zadělávala, pásli jsme housata nebo kůzlata, sbírali pro ně kopřivy nebo trávu. A když jsme trochu dorostli, nosili jsme z nedaleké topoliny na podpal dříví. Kuřata a housata, králíci a kůzlata, pes a kočka byli v našem dětství  prvními přáteli, s nimiž jsme se mazlili nebo spolu hráli. Milovali jsme i ptáky, pískali jsme na ně, napodobovali jejich hlásky, ale na vajíčka do hnízda jsme nesahali. Později jsme pásli kozy nebo krávy a vždy jsme měli na paměti, že to jsou naši pomocníci a živitelé.

            Naše obec byla dost veliká. Silnice byla asi čtyři kilometry dlouhá a cesta z jednoho konce na druhý trvala nejméně hodinu. Po jedné straně bydleli vesměs dělníci, druhou stranu zaujali sedláci se svými statky, zahradami a poli. Stranou ponecháváme osadu Závodí, která sice patřila k Hrabové, ale jinak měla blíž k sousední obci Vratimovu, kde byla železniční stanice, továrna na celulózu a také víc obchodů a hospod. Byla v ní také německá škola pro děti německých úředníků a kolonie obecních domů pro zaměstnance fabriky.

            Kromě starého dřevěného  kostela, o němž se zmiňuje i Petr Bezruč v básní Paskovské rybníky, a kromě staré lípy uprostřed obce nebylo v ní nic památného ani pozoruhodného. Poutě jsme slavili na samém konci listopadu, na svatou Kateřinu, která měla svátek 25. listopadu, ale to už obyčejně pršelo nebo bylo mlhavo, takže jsme neužili ani houpaček, ani kolotočů. U kostela bylo jenom pár krámků, kde se prodávaly jenom z mouky pečené „kačenky“. Prožíval jsem celkem klidné, bezstarostné mládí. Tatínek si vzal maminku z lásky, oba si dobře rozuměli a měli se rádi i po svatbě. Maminka pocházela ze sousední Hrabůvky, její tatínek byl povozníkem a kromě toho obdělával i kousek pole. Babička svatbě své dcery s naším otcem moc nepřála, dědeček však mu byl upřímně nakloněn. Věděl, že je to člověk pořádný a pracovitý. Maminka si už od dětství zvykla na práci doma i na poli, a tak mohla po tom, co jsme odrostli, vypomáhat při polních pracích i jiným. Při práci si ráda zazpívala, nejednou zazpívala i nám dětem a často jsme si zazpívali všichni společně. Sotva jsme trochu vyrostli, běhali jsme po snídani na dvorek a odtud často i k potoku Ščučí, který odváděl vodu z hrabovských rybníků do řeky Ostravice a kde jsme začali lovit rybičky a někdy i rybky do pletených košíků na brambory nebo i na udice. Sem jsme také vodili na pastvu housata, někdy s maminkou a mladším bratrem nebo s některým kamarádem. Raději jsem je však pásl u Ostravice, která byla větší a po obou březích byla porostlá topolinami, olšinami a vrbinami. V létě se leskla v záři slunce, tiše si zurčela nebo se jen němě čeřila.

 

18.1.2015.  /Pokračování příště/.

 
© vladimirslavik.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum