Co se v Hrabové změnilo za posledních 25 let

Změnilo se toho hodně. Já se v tomto článku budu věnovat životnímu prostředí a na závěr okrajově i mezilidským vztahům.

Začnu  domovním odpadem. Pokud jde o produkty lidského vyměšování, začaly vážnější starosti vznikat až v době po válce. A to zaváděním splachovacích záchodů. Najednou byl problém, kam s tím velkým množstvím tekutých fekálií. O kanalizaci si mohli občané  v Hrabové nechat jen  zdát. Tak se to řešilo všelijak, většinou se to vylívalo na kompost nebo přímo na zahrady. Špinavá voda z kuchyní a již i v některých případech z koupelen, skončila v okolních příkopách nebo ve Ščučí. Tak tomu bylo až donedávna.

Pak se rodinné domy modernizovaly a zavádělo se etážové nebo ústřední topení. Kolte se vyráběly a kupovaly prostřednictvím „drobného prodeje“ v okolních fabrikách a topilo se převážně uhelnými kaly. Bylo jich dostatek a byly velmi levné. Ale co s obrovským množstvím popela? Něco na zahradu, zbytek do okolní krajiny, nejlépe v oblasti Pilíků a kolem Ščučí.

Hrabová měla smůlu, že zde byla Ostravice a kolem ní vrbiny. Vyváželo tam  své odpady mnoho okolních provozoven a firem, byl tam celkem dobrý a nehlídaný příjezd. Bydlím nedaleko, takže vím, o čem píši. Obvykle na jaře, když se dělal tzv. jarní úklid. Hromady různého odpadu včetně krabic od barev, skla, rozbitého nábytku, stavební sutě. Z vratimovské celulosky tam vyváželi odpady z varných kotlů. Dodnes vidím hromadu shnilé mrkve, asi ze skladů n.p. Zelovoc z Ostravy.

Při spalování uhelných kalů  ( i v létě v kuchyňských kamnech) unikal z komínů černý kouř, někdy s nádechem zelené a žluté barvy. To podle obsahu síry. Jelikož Hrabová byla velmi špatně větratelná (na východní straně halda, na západní straně zvýšený terén kolem Místecké), nedalo se při inverzním počasí dobře dýchat. Tak tomu bylo až donedávna.

Ještě musím vzpomenout jeden problém, který trápil hlavně jižní část obce. Aktivity místního JZD.

Z vepřína ze Statku se kejda rozlévala po okolních lukách a polích. Ve vzniklých kalužinách se výborně dařilo mouchám. Byla  jich velká hejna a nedalo se jim ubránit, vlezly všude. Na konci osmdesátých  let postavili v areálu Statku zpracovnu kuchyňských a živočišných odpadů. Svážely se tam zbytky jídel z okolních restaurací, vývařoven a kantin a něco i z jatek.  Tam se to vařilo a používalo ve vepřínech JZD Odra. Nejhorší smrad byl při vaření krve. Dokonce i za socializmu lidé z okolí sepisovali petice. Naštěstí  těsně po sametové revoluci se výroba „krmných směsí“ zrušila.

Ještě poslední vzpomínka: Tehdy se  hojně při aplikaci syntetických hnojiv a dalších, často  i  jedovatých přípravků  používala letadla typu „Čmelák“. Jednou letěl nad námi a buď měl poruchu nebo to pilot neuměl, najednou na dvoře, zahradě i ulici bylo bílo, jako při sněžení. Nikdo se to nesnažil vysvětlit nebo omluvit.

To jsou záležitosti, nad kterými je dobře se čas od času zamyslet. V čem jsme žili a jak dlouho. Můj zeť má přísloví z určitou filozofickou hloubkou „Na to, co umíme, se máme až moc dobře“.

Na závěr si neodpustím následující úvahu: Někteří sociologové tvrdí, že prostředí, ve kterém člověk žije, utváří i jeho myšlení. Generace, která se narodila za socializmu v mnou popisovaném k životu člověka  bezohledném prostředí, je možná také necitlivá a bezohledná ve vztahu ke svému okolí včetně spoluobčanů. Neplatí to obecně, ale i v Hrabové jsou případy, které tuto teorii potvrzují. Málo ohledu k ostatním jak ve slovech tak někdy  i ve skutcích.

23. 3. 2016   V.S.