Dolní oblast Vítkovic

Můj dnešní článek je určen těm, kteří navštívili  hutnický skanzen Dolní oblast Vítkovice (nebo se tam chystají) a zajímají se o techniku.  Využiji přitom poznatků, které jsem získal během mé profesní kariéry a vyhnu se všeobecně známým skutečnostem.

Především blíže popíši funkci ohřívačů větru. Jsou to ty vysoké  válcovité nádoby, stojící v blízkosti vysokých pecí.  Musí být alespoň tři. Uvnitř mají mnohatunovou výplň ze speciálních šamotových tvarovek. Zatímco první ohřívač  se nahřívá, druhým, patřičně vyhřátým, proudí tlakový vzduch rovným a okružním větrovodem  výfučnami do vysoké pece.  Vzduch má teplotu až 1100 stupňů Celsia a říká se mu „vítr“.

 Po určité době, po odčerpání tepelné kapacity z  prvního ohřívače,  se „sfoukává“ jeho nahřátý soused a  ten první  se opět ohřívá. A tak pořád dokola. Třetí ohřívač je v rezervě. Jde o tlakové nádoby, tlak vzduchu se blíží 2 atmosférám. Pro jejich vytápění se používá vysokopecní plyn, je  výbušný a silně toxický .

 V osmdesátých letech minulého  spoletí  explodoval  ohřívač u VP č.1,  keramické tvarovky vylétly vysoko  do vzduchu a jedna těžce zranila cestujícího v kolem  projíždějící tramvaji. Možná si ti starší na tuto událost vzpomenou. Psalo se o tom v novinách.

Nyní k vlastním vysokým pecím. Součástí skanzenu je VP 1, nejstarší a nejmenší pec. V posledních letech jejího provozu se v  ní vyráběl velmi žádaný  feromangan a slévarenská železa. V areálu ještě stojí podstatně větší  VP4 a VP6, ale ty nejsou určeny k prohlídce.

Sázku pecí tvoří  ruda, koks a vápenec. Hlavní funkcí koksu není jeho spalování, ale chemická reakce oxidů  uhlíku  s železnými rudami.  V tomto směru je koks nenahraditelný a jeho cena  hraje významnou roli v ekonomice výroby. Ještě dlouho  po válce se spotřebovala na tunu železa tuna koksu, postupně pak spotřeba klesala až na dnešních cca  500 kg. Vítkovické vysoké pece měly tu výhodu, že vhodné  koksovatelné uhlí se těžilo v sousedství a koks se vyráběl nedaleko vysokých pecí. Koks musí mít vysokou pevnost a málo popela.

Ze sazebny vysoké pece uniká kychtový plyn, který se  po vyčistění  dopravuje  do plynojemu. Plyn není příliš výhřevný, ale v huti nachází své upatnění.

Náš plynojem, nyní Multifunkční aula GONG, byl postaven v r. 1924. Největším problémem plynojemů je udržení stálého tlaku  při stále se měnícím množství přicházejícího a odcházejícího plynu. Tvůrci těchto tzv.mokrých plynojemů  to vymysleli geniálně: spodní část  plynojemu je naplněna vodou a obvodový plášť horního válce volně spočívá v tomto vodním bazénu a je nadlehčován uskladňovaným plynem. Při větším přítoku plynu se horní část válce  vysune nahoru, při větším odběru podlesne do vodní  části plynojemu.

K tomuto plynojemu jedna epizoda. Ve válečných dnech r. 1945 se provoz vysokých pecí utlumil a plynojem byl vyprázdněn. V šedesátých letech při generální opravě plynojemu byla v bahně na dně vodní nádrže  nalezena nevybuchlá bomba ruské výroby. Vyprávěl mi to důvěryhodný člověk.

Provoz vysokých pecí svým charakterem byl  a je stále velice nebezpečný, provázený  dříve vysokou úrazovostí obsluhy. Rizikovými faktory je  plyn a tekuté železo. Kychtový plyn je  všudepřítomný a pozná se podle nasládlé chuti v ústech. Tekutý kov při rozstřiku  způsobuje popáleniny a při  styku s vodou následují silné exploze. Obrovský pokrok  je v dokonalostí  používaných ochranných pomůcek a oděvů. Dnešní hutníci mi  ve svých oblecích  připomínají kosmonauty.

Doufám, že ti, kteří dočetli článek do konce, se příliš nenudili. Případné dotazy rád zodpovím.

7. 2. 2016.  V.S.