Spisovatel Ludvík Vaculík (1926 – 2015) zažil 1. republiku, válečné i poválečné období. Jako mnozí jiní i on vstoupil do KSČ. Postupně začal zjišťovat vady této ideologie a snažil se je napravit, stal se „reformním komunistou.“ Následovalo vyloučení z KSČ .
Významné bylo jeho vystoupení na IV. sjezdu čs. spisovatelů v roce 1967 a především jeho manifest „Dva tisíce slov“ z června 1968, který způsobil poprask a paniku v řadách komunistů. Podepsalo se pod něj více jak 150 tisíc občanů. Podpořil a rozšiřoval i Chartu 77, ale nikdy nebyl jejím mluvčím. Vytvořil samizdat Edice Petlice, ve kterém publikovali své texty i tehdejší disidenti.
Ludvík Vaculík se narodil v rodině tesaře na Valašsku a po celý život se na okolní svět díval pohledem venkovana. Byl vynikajícím fejetonistou, pokračovatelem tradice Karla Havlíčka Borovského a Karla Čapka. Jeho románová tvorba byla svým obsahem a formou blízká dílům Bohumila Hrabala a Franze Kafky.
Jako člověk byl nadmíru skromný, netoužil po přepychu, po funkcích a po poctách. Občas se choval ke svým přátelům a k okolí netolerantně, a to především v případech, kdy se snažil ochraňovat staré hodnoty před novotami, které většinou špatně snášel. Patřil k hrstce těch, kteří vynikali mužností,a patriarchální přísností i v osobním životě. Jeho názorovou integritu nenahlodal ani demokratický režim. Zde často a rád přeháněl. Svědčí o tom i jeho výrok „Zakazuji prodej pozemků cizincům, protože to vlastně vede ke skryté okupaci.“ Obdivuhodné jsou jeho pozorovatelské schopnosti, smysl pro nadsázku, satiru a humor.
Jeho žena Marie a jejich tři děti s ním neměli lehký život. Další dvě děti měl s dlouholetou partnerkou Lenkou Procházkovou.
Typickým pro Vaculíka je jeho fejeton z roku 2010 „Až umřu“, ve kterém napsal:
„Žádné veřejné orace si nepřeju. Katolický pohřeb budu mít na rodném hřbitově v Broumově. Paní učitelka Svatoňová nám drží místo v hrobě č. 55. Je to pěkné místo, odkud je pěkný výhled. Masaříka mám s muzikou zamluveného, ale teď nevím, jestli mne nepředběhl. Tedy domluvte se s tím, kdo tu kapelu teď vede. Na náhrobní kámen od Otmara Olivy z Velehradu jsem si vymyslel nápis: Byl jsem tu a možná zas přijdu atd.“
Román „Morčata“ se mi zalíbil svým neobvyklým obsahem. Hlavním hrdinou je bankovní úředník, v jehož bance se dějí prapodivné věci. Všichni úředníci jsou při odchodu z banky kontrolováni, zdali neodnáší peníze. Tyto tajemně z banky mizí, což narušuje peněžní oběh a celkovou ekonomiku. Mezi úředníky panuje napjatá atmosféra, kterou zvyšuje prapodivné chování přesluhujícího komerčního inženýra Chlebečka, specialistu na lombardní úvěrování.
Paralelně k dění v bance se odehrává další rovina románu. Úředník koupil svým synům na Vánoce morčata, a je fascinován jejich chováním. Překvapeně zjišťuje výraznou odlišnost s chováním člověka. Podrobuje je složitým experimentům a klade si otázku, jak by v těchto situacích reagoval člověk. Bankovní úředník končí zvláštním způsobem. Jde do tajemného domu inženýra Chlebečka, kde je napaden, a v sebeobraně usmrtí dalšího svého kolegu. Doma se již nikdy neobjeví, autor románu čtenáři nesdělí, co se s ním stalo.
Pro dokreslení literárního stylu autora sem vybral následující ukázku:
„Morče po zjištění, že se nalézá na omezené ploše, odkud se nemůže vlastní silou dostat, a kde se ani nemůže schovat, čapí na místě a neudělá již nic. Jenom sedí a hledí minut ne už patnáct, ale třeba sto padesát. Někdy se poškrabe na břichu, někdy si přetře packami obličejík, začne dřímat, pak se neklidně vrtí a vypustí bobek a nakonec již jen čeká na koec pokusu.“
Toto zdánlivě nudné čtení je v kontextu ke konstrukci románu velice vzrušující.
Stejně neobvyklé a zajímavé jsou i další díla Ludvíka Vaculíka. Nejznamnější je román Sekyra, Český snář, Jak se dělá chlapec, a především jeho nezapomenutelné fejetony.
Za literární tvorbu a další zásluhy mu byl v roce 1996 propůjčen Řád T. G. Masaryka III. stupně a v roce 2008 Státní cena za literaturu.
2. 12. 2021 V.S.