Navigace: Vladimír Slavík > Knižní čtvrtek o knize Pavla Kohouta

Knižní čtvrtek o knize Pavla Kohouta

 Dnešní knižní čtvrtek je  o knize Pavla Kohouta, spisovatele, dramatika a básníka,  moudrého, vzdělaného  a  odvážného člověka.  Kniha má má název „Kde je zakopán pes“ a poprve vyšla v roce 1987 v Kolíně nad Rýnem.   Pojednává  o  osudech autora  v letech 1961 – 1978, o  pronásledování  jeho a jeho rodiny,  přátel  a lidí, odmítajících tzv. normalizaci.  Mnoho z nich skončilo  v emigraci, někteří, včetně autora, nedobrovolně..

Pavel Kohout  je  jen o několik let starší než já.  Narodil se v Praze  v roce 1928.  V poválečném období měl velký vliv na mladou generaci, a to jak svými angažovanými básnickými sbírkami  tak  rozsáhlou veřejnou činností.  V té době byl, jako mnoho jeho vrstevníků,  přesvědčeným komunistou. Byl členem ÚV ČSM, vedl umělecký  soubor Julia Fučíka, byl významným funkcionářem Svazu čs. spisovatelů a  měl před sebou skvělou kariéru spisovatele a veřejného činitele.  Ale pokazil si ji svou kritikou tehdejšího režimu.  Na sjezdu spisovatelů  v roce 1967 demonstrativně přečetl dopis ruského disidenta Solženicyna, v dalších letech podporoval  Pražské jaro.  V roce 1969 byl z KSČ vyloučen a  a zařazen mezi  nepřátele socialismu.  

V letech 1969 – 1977 se často setkával v Praze  nebo na své  chatě na  Sázavě s mnohými  disidenty, za což byl on a jeho rodina různými způsoby šikanován.  Tyto šikany  vyvrcholily po vydání Charty 1977. Mezi  předními organizátory  tohoto protestu byl i Pavel Kohout.  

Román  „Kde je zakopán pes“  je v podstatě kronikou  cca dvaceti normalizačních let.  Kronikářem je jejich přímý účastník. Neobvyklý je jazyk kronikáře.  Je to jazyk básníka, kterým  popisuje nejenom události, ale i denní  život  příslušníků  různých společenských skupin.  Skupiny  jeho současných  přátel  a odpůrců režimu,  jmenovitě   Havla,  Patočky, Vaculíka, Landovského, Jirouse, Uhla, Kubišové, Urbánka,  Chramostové, Třešňáka, Hutky, Klímy, Gruše, Kosíka, Klimenta, Kyncla, Uhdeho, Lise, Slánského  a dalších, skupiny   bývalých přátel, jmenovitě Zelenky,  Šotoly, Vinkláře, Valy, Mencla,  Dietla, Kazíka, Přeučila, Švorcové, Skály, Glazarové, Hanzlíka, Gotta, Sloupa, Filipa, Daňka, Jariše  a skupiny   prorežimních  politiků a  příslušníků mocenských a justičních orgánů státu.

Podrobně je popisována  činnost chartistů a jejich příznivců, nepřátelské činy státní moci proti nim (vydírání, vyhrožování, pomlouvání, celodenní sledování, zatykání, násilná vnikání do bytů a chat a zakládání požárů, odebírání řidičských průkazů, vypínání telefonů, blokace zahraničních kont),  a i občasné projevy sympatie ze strany  veřejnosti.

Všední  život manželů Kohoutových zpestřoval jejich miláček – jezevčík Edison, zkráceně Edy.  Na něho dopadla  po vydání Charty 77 největší pomsta. Byl v srpnu  roku 1978 v noci na zahradě chaty na Sázavě otráven návnadou se silným jedem.  Státní moc tak varovala před eventuálními  protesty chartistů u příležitosti desátého výročí událostí v srpnu 1968.

 Zůstal jim ještě jeden miláček – andulka Walter. Byla učenlivá a každou  návštěvu zdravila provoláním „Mám rrrád  ministrrra  vnitrrra! Hurrra!

 Chartista Pavel  Kohout to nemínil vzdát, ale arogance  státní moci byla neúprosná.  Na konci roku  1978 mu byla povolena návštěva Rakouska a následně zabráněno v návratu. Se svou ženou Jelenou Mašínovou pak strávil  11 let ve vynuceném  exilu.  Po sametové revoluci mu bylo nabízena funkce ministra kultury, ale odmítl ji. Uvědomoval si svou  politickou minulost a také se cítil příliš svázán s ideály Pražského  jara.  V posledních letech žije v ústraní  střídavě v Praze a na Sázavě.

25. 11. 2021     V.S.

 

 
© vladimirslavik.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma