Knižní čtvrtek o knize Vojtěcha Martínka

V posledních dnech často  otvírám skříň, ve které mám uloženy své knihy. Od těch nejstarších  po ty současné.  Při poslední prohlídce upoutala  mou pozornost  objemná kniha v ozdobné vazbě, která měla na hřbetní  části již téměř nečitelná písmena.

Byla to kniha Vojtěcha Martínka „Černá země“,  páté vydání z roku 1954. Připomněl jsem si, že děj se odehrává v našem regionu, v Hrabůvce, Vítkovicích a v Ostravě.   Knihu jsem vyjmul  a přečetl  „na  jeden zátah“.

Má tři díly: Jakub Oberva, Plameny, Země duní.  Pojednává o životě zdejších obyvatel  v letech 1890 – 1918, a to jak těch bohatších,  tak i dělníků  v hutích, havířů a vesnické chudiny. Barvitě a plasticky je popsána tehdejší vesnice, město Ostrava  i prostředí v dělnických koloniích, hutních provozech vítkovických verků  a v hlubinách ostravských šachet.

 Není mým cílem podrobně vylíčit děj této knihy. Možná, že někteří ji četli a na děj se ještě pamatuji. Připomenu pouze některá jména. Hlavní osobou je Jakub Sršáň, nemanželský syn sedláka  Obervy.  Dále to je matka Jakuba, děvečka Madlena Sršáňová,  sedlák Bernát a jeho sestra Albína, Kubíček,  montér Kunicki, Šugar,  invalidní Heinrich a desítky dalších.

Tak jako u většiny  tehdejších  románů se i zde řeší  lidské emoce, láska a nenávist, dobro a zlo, chudoba a bohatství, hloupost a moudrost.

Přidanou hodnot je to, že většina jednajících postav mluví  místním nářečím, „po ostravsky“. Je to nářečí,  ve kterém jsem vyrůstal a je mi stále blízké.  Například výrazy  miglanc, děvucha, gyzd, bajdať, zhlavek, škobrtak, bidovať, ščiřič se, zamatlany, meškať, chramať, pošastany, smykula, stukať, gebeno, orlab. Napadlo mne, že by si tento román měla  „povinně“ přečíst Maruna Cholewowa z Hrabovských listů, aby si osvojila  alespoň základy tohoto dialektu.

Zapůsobil na mne i umělecký  talent Vojtěcha Martínka.  Málokdy se mi stává, že při četbě knihy zcela zapomenu na čas, nevnímám své okolí a intenzivně prožívám popisovaný děj. Při četbě Martínka ano. 

 Jako důkaz jsem vybral  jeho popis provozu kovárny v železárnách:   „Obrovské trámy rozpáleného železa, spíše bílého než rudého, vycházejí z děsné tlamy a strašné kladivo je tluče po hlavě. A co by – to není  železo, to není trám - to je měkké těsto, které hněte obrovský pekař a které poslušně obracejí ti trpaslíci v zástěrách, červeně zalití a rychle uskakující!  Kladivo vztekle mlátí, těsto se rozmáčkne, jako když rukou udeříš do čerstvě vypečené chlebové střídky – ale po každém úderu vytryskují hvězdy.“  Každý, kdo byl  někdy v hutnické kovárně vybavené buchary,  tak musí tento popis ocenit.

U tohoto románu mne také zaujalo i jeho „politické“ zaměření. Na mnoha místech je zdůrazňuje propast mezi chudobou a bohatstvím, způsobené třídně rozdělenou společností.  Dokonce jsem si „mezi řádky“ přečetl i návody, jak tyto nespravedlnosti odstranit.  Asi to bylo u těchto sociálně zaměřených románů nezbytné.

Položil jsem si také otázku, proč toto dílo neláká současné vydavatele knih k novému  vydání.  Je možné, že při patřičné reklamě by tento počin byl ziskový.

11. 11. 2021      V.S.