Knižní pátek o díle Jiřího Wolkera

V poválečném období byla osobnost Jiřího Wolkera velmi populární, a to obzvláště u mládeže. Jeho obdivovatelkou byla i má profesorka českého jazyka na reálném gymnáziu. Podrobně nás seznámila s životem a dílem  tohoto básníka, s jeho  významnou úlohou na  pražské a brněnské  literární scéně na počátku minulého století, s tehdejšími uměleckými směry, spolky a časopisy.

Paní profesorka nám vysvětlila, že básně jsou pro náš budoucí život velmi potřebné, protože povzbuzují naši fantazii a nutí nás přemýšlet o významu jednotlivých veršů. Úspěšně to pak dokumentovala na verších J. Wolkera.

Z  životopisu Jiřího Wolkera jsem si zapamatoval, že se narodil v roce 1900 v  Prostějově,  zúčastnil se několika skautských táborů pod vedením br. Svojsíka a zemřel v sanatoriu v Tatranské Poliance ve věku 23 let.

Článerk o br. Jiřím Wolkerovi jsem napsal po přečtení  zpráv o založení Skautu v Hrabové. Vlastním knihu s básněni J Wolkera a po mnoha letech jsem si oživil verše, které mne kdysi nejvíce zaujaly:

„Utichly továrny, utichly ulice,/usnuly hvězdy okolo měsíce/ a z města celého v pozdní ty hodiny/nezavřel očí svých jenom dům jediný,/očí svých ohnivých, co do tmy křičí, že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí/dělníků deset své svaly železem propletlo,/aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.“

Fantazie u mne zapracovala jako kdysi, a  opět vidím před sebou vnitřek elektrárny plné hlomozu, prachu a ohně, a kolem kotlů zpocené dělníky s lopatami v ruce. A po drátech putují do domácností pomalu a postupně s elektřinou i jejich těla.

„Na záhřebském hřbitově, na Mirogoji/ s očí se sloupla mi jižní a sladká zem,/na záhřebském hřbitově tisíce křížů stojí,/ ty jediné v očích svých udržel jsem,/ty kříže dřevěné, tak stejné, tak stejné,/ jak stejná je smrt vojáků zabitých v boji.“

Opět jsem si představil zákopy 1. sv. války a těla tisíců vojáků, kteří zemřeli v nesmyslné a zbytečné válce.

Při pobytu v sanatoriu v roce 1923  nejhůře snášel odloučení od své osudové dívky.  V poslední dny svého života jí napsal  tyto verše:

„Sbohem, děvčátko, sbohem má milá,/ sbohem obraze spanilý,/od tvých ňader mi ruce uťali a srdce rozbili...“

Za několik let svého básnického života napsal dvě  básnické  sbírky, a sice Host do domu se známou básní  Poštovní schránka a sbírku Těžká hodina s Baladou o očích topičových, O nenarozeném dítěti, O námořníkovi, báseň Umírající a další básně.

Byl činný i v oblasti prózy. Napsal několik dramat a  pohádek, známá je O milionáři, který ukradl slunce.  Měl v úmyslu napsat i román, ale vzniklo jen několik kapitol.

Zemřel 3. ledna roku 1924 ve věku nedožitých 24 let a byl pochován na prostějovském hřbitově. Na jeho pohřbu měl proslov A. Dokoupil, J. Hora, J. Seifrt, A. M. Píša, J. Sekanina. Spisovatelka M. Majerová přečetla báseň Umírající.

Po roce 1989 se objevily tendence redukovat zdůrazňování osoby J. Wolkera a proto dřívější  Cena J. Wolkera, ocenění mladých literátů, nese nyní název Cena Jiřího Ortena a  pražské Divadlo J. Wolkera bylo v roce 1991 přejmenováno na Divadlo v Dlouhé.

28. 1. 2022     V.S.