Knižní pátek o díle Karla Pecky

Karel Pecka (1928 – 1997), český spisovatel, to neměl v životě lehké. V osmnácti letech  ho zatkla STb a ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za „velezradu“ k jedenácti letům těžkého žaláře. Jeho „velezrada“ spočívala ve vydávání úřady nepovoleného kulturního časopisu a v údajném ilegálním přechodu státní hranice. Většinu vězeňských let strávil v dolech na Jáchymovsku, kde vykonával těžkou a zdraví škodlivou práci při dobývání uranu. Z vězení byl propuštěn v roce 1959. Obtížně hledal práci, a nakonec skončil jako kulisák v Národním divadle.

 Literatuře se začal věnovat v roce 1965, a to především prostřednictvím  samizdatu. Pro své „nebezpečné“ názory musel opustit své zaměstnaní v Praze a nakonec se uchytil u Stavební geologie. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77.

Na veřejnost vstoupil svými texty v literárním časopise Host do domu. Postupně své povídky zveřejňoval v časopisech Plamen, Tvář, Literární noviny, Orientace a jinde.

Po roce 1969 publikoval hojně v Literárních listech vycházejících v Římě, které se ilegálně transportovaly do tehdejšího Československa..

Jeho literární dílo se dostalo do rukou širší veřejnosti až po sametové revoluci.  Postupně byly vydány romány Štěpení, Motáky nezvěstnému, Pád Pýthie, Souhvězdí Gulag, a kratší prózy Pasáž, Pohřeb ministra, Pan Žorž, Mafie velká a malá, a mnoho dalších. Šlo o díla, napsaná jak  v letech totality tak i později. Tematicky jsou zaměřeny na líčení osudů politických vězňů, na práci vězňů v uranových dolech a na politické poměry v době totality.

Byl jedním z „vězňů svědomí“, možná největší spisovatel muklovské literatury, který se uměl radovat i z maličkostí a nikdy neztrácel naději v lepší zítřky. Známé je jeho prohlášení: „Můj život možná nebyl hezký, ale rozhodně v něm nechyběla poezie…“

2. 12. 2022      V.S.