Knižní pátek o díle Ludmily Vaňkové

 Česká spisovatelka Ludmila Vaňková zemřela v únoru letošního roku ve věku 94 let. Mladé generaci její jméno pravděpodobně nic neříká, ale pro tu mou  byla významnou  osobností.

V její tvorbě dominovaly historické romány, zasazené do přemyslovské a lucemburské éry.  Byly to romány o naší historii, které pomáhaly zapomenout na tehdejší realitu  života v socialistickém bezčasí.  Její knihy vycházely v dnes nepředstavitelně vysokých nákladech a na každý nový titul stály před knihkupectvími dlouhé fronty.

V životě to neměla lehké. Narodila se v rodině vrchního ředitele Anglo-Pragobanky a od roku 1937 ředitele Národní banky československé JUDr. Václava Vaňka. Za odbojovou činnost proti okupantům byl v roce 1942 popraven. Po válce studovala  na FF KU avšak po roce 1948 byla pro své nesouhlasné postoje s komunistickým pučem vyloučena ze studia na všech vysokých školách v tehdejším Československu. Rehabilitace se dočkala až v roce 1968, kdy také dokončila svá vysokoškolská studia. Ale netrvalo dlouho, a její perzekuce pokračovala, určitou dobu pracovala dokonce  jako výhybkářka v  železniční stanici Karlštejn.  Systematicky začala psát až ve svých 40 letech a již nikdy nepřestala.

Její příběhy byly dramatické, gradující, psané se suverénní znalostí historické faktografie. Další velkou předností spisovatelky byla skvělá volba hrdinů a hrdinek. Byli to muži a ženy, se kterými se čtenář dokázal ztotožnit, sledovat jejich psychologický vývoj a dramatické osudy.

Záviš z Falkenštejna či Jindřich z Lipé v podání Ludmily Vaňkové dokonale ztělesňují středověký rytířský ideál, podaný slovy dvacátého století.  Krásná Eliška Rejčka je sice trochu  potvora, ale upřímná láska k jejímu vyvolenému rytíři ji propůjčuje natolik sympatické rysy, že čtenáři, a především čtenářky, jí odpustí cokoliv. Samostatnou kapitolou je Eliška Přemyslovna, navenek okázale sebevědomá, ale uvnitř hluboce nešťastná bytost, které chybí fyzický půvab a schopnost jednat s lidmi a s muži především a je neustále zklamávána  ve svých očekáváních. Asi největší výzvou pro Ludmilu Vaňkovou byl Karel IV. Dokázala nahradit neživotný pomník „otce vlasti“ člověkem z masa a kostí se všemi slabostmi, tápáním, nejistotou, ale i s nesmírnou vnitřní silou.

Do žánru historického románu dokázala Vaňková vtělit vše, co jejím čtenářům chybělo v běžném životě. V knihách, jako Král železný, Král zlatý, Zlá léta, Žebrák se stříbrnou holí, První muž království, Cval rytířských koní a v mnoha dalších je tehdejší události valí kupředu, jejich  aktéři zažívají lásky, zrady, intriky a mají radost, když se jim podaří ovlivnit běh historie alespoň zčásti tím směrem který pokládají za dobrý a prospěšný.

Čtenáři těchto příběhů,  žijící uprostřed stojaté bažiny normalizačního bezčasí,  nemohli ovlivnit prakticky nic. Ale stačilo otevřít  historický román Ludmily Vaňkové a svět byl ihned zajímavější.

Poznámka HN: Pro napsání  výše uvedeného textu jsem použil některé věty z článku Marie Koldinské „Rekviem za královnu. Romány o naší historii v době bezčasí“, zveřejněného v Deníku N dne 14. března 2022.

25. 3. 2022    V.S.