Knižní pátek o knize Eduarda Štorcha

Eduard Štorch byl český pedagog, spisovatel a archeolog. Ve svých knihách  popisuje život lidí v době  kamenné a bronzové. Nejznámnější  je kniha Lovci mamutů. Je určena mládeži, ale zaujme i dospělé čtenáře. 

Byl  významným představitelem reformního pedagogického hnutí ve dvacátých letech minulého století. Jako jiné osobnosti dé doby byl iaktivním skautem. Jako pedagog chtěl  vysvobodit děti z dosavadního nezáživného učení dějepisu, kde byla důležitá data a jména panovníků. Z těchto pedagogických pohnutek napsal i knihu Lovci mamutů a kalší knihy. Jeho významným počinem bylo založení Dětské farmy na Libeňském ostrově v Praze, předobrazu dnešních škol v přírodě.

Kniha Lovci mamutů zavede čtenáře do tábořiště tehdejších lidí pod  Pavlovskými vrchy. Poznáme jednotlivé členy tlupy, jejich povahy a schopnosti, seznámíme se s krajinou i zvířaty, které byly jejich obživou.  Poznáme i významnou úlohu ohně a obtíže při jeho získávání.

 Tlupa musela toto území opustit, protože zde již nebylo co lovit. Cesta na nové loviště se neobešla bez konfliktů s jinými tlupami. Štorch vplétá do děje známé archeologické nálezy ve Věstonicích, v Moravském krasu,  v Polabí, v Posázaví a i v Pražské kotlině. Podle datování těchto nálezů se popisovaný děj  ohehrával před cca 25 tisíci lety.

 Autor si všímá i způsobu dorozumívání mezi členy tlupy. Významná jsou gesta obličeje a končetin, řeč je na počátku svého vývoje. Své místo v tehdejší kultuře mají kresby na stěnách jeskyní a figurky lidí a zvířat, vytvářených z hlíny a vypálených v ohni. Existoval i výměnný obchod, a to především s velmi žádaným pazourkem.

 Pomocí oštěpů, šípů, seker a  kamenů se lovili  losi, sobi, zubři, koně, jeleni, srny a dokonce i medvědi.  Na mamuty se líčily  hluboké jámy  s  následným usmrcením zvířete kameny a oštěpy. Lovci nepohrdli ani myši, veverkou,  liškou, zajícem, jezevcem, ježkem, žížalami a drobným hmyzem.  Z těla uloveného vířete byl přednostně zkomzumována játra,  jazyk a vnitřnosti. Pochoutkou byl obsah žaludku a střev s natrávenou potravou rostlinného původu. Maso se konzumovalo pouze tehdy, byl-li k dispozici oheň, což nebylo vždy. Část masa se sušila a udila. Významnou složkou potravy byly ryby, které se již tehdy lovily i na udici. Postrachem tlupy byl lev a tygr. Před těmito zvířaty byli tehdejší lidé bezbranní.

 Mužská část tlupy se starala o obživu, ženy připravovaly stravu a zpracovávaly kůže zabitých zvířat. V první fázi se pomocí pazourkové škrabky odstraňovaly zbytky tuků a masa, požadovaného zvláčnění kůže se dosáhlo žvýkáním. Pro tvarovou úpravu kůží se používal opět pazourek. K  šití sloužily kostěnné jehly a zvířecí  šlachy.

Eduard Štorch předpokládal, že i tehdejší lidé měli svá jména. Vybral pro ně následující: Pro děti Veverčák, Kopčem, Žabka, Lasička, pro ženy Šimša, Niana, Ščekta, Vrba, pro muže Mamutík, Rváč, Huňáč, Dráp.

 Popisovaný příběh je doprovázen ilustracemi Zdeňka Buriana.  Přibližují nám psaný text i vizuálně. Konkrétně střety lidí se zvířaty, pohledy na tehdejší krajinu, zobrazení zvířat a lidí. Ti mají některé  rysy neandrtálců.

Knika vyšla  v roce 1918, pak ještě mnohokrát a naposled v roce 2006. Vyšla i v Polsku, Maďarsku, Německu, Rusku a v Litvě. U nás patří mezi nejpopulárnější díla české literatury pro mládež.

11. 2. 2022    V.S.