Knižní pátek o knize Josefa Filgase

Dnes jeho jméno téměř nikdo nezná. Jinak tomu bylo v letech 1940 – 1970 minulého století, kdy Josef Filgas byl nejenom populárním rozhlasovým reportérem ostravského rozhlasu, ale  i známým  novinářem a spisovatelem.

Narodil se r roce 1908 v dělnické rodině a vyučil se pekařem.  V době  hospodářská krize v letech 1930-1935 se živil všelijak. Pracoval  na stavbách, v hutích, byl i pouličním prodavačem novin. Obživu hledal i mimo republiku, pěšky procestoval celou Evropu.

Po 2. sv. válce se stal rozhlasovým reportérem,  redigoval deník Nová svoboda a závodní časopis Vítkovických železáren  Jiskra.

Na poli spisovatelském  se uvedl  trilogií o koníčku Ivánkovi, určenou pro děti.  Pro dospělé napsal knihu Stíny šachty (1940), Chléb ze železa (1944) a Zapomenutá Ostrava (1948). Ta poslední byla nejpopulárnější.  Josef Filgas  zemřel v roce 1981 a je pochován v Ostravě.

 Kniha Zapomenutá Ostrava obsahuje povídky, ve kterých se  barvitě popisuje život místních obyvatel ve třicátých letech minulého století.. V dialozích se spisovná čeština střídá s místním nářečím. Pro ukázku jsem vybral následující povídky:

Chléb ze železa. Děj se odehrává na struskové haldě v Hrabúvce. Vítkovické železárny odkupují od sběračů nasbírané železo  a platí za kilo nečistého železa 5 haléřů, za kilo čistého 11 haléřů. Pracuje zde i mnoho žen. Povídají si: „Karola, včeraj chlopi našli velku plotnu, měla přes 25 metrakuv.“ „Ja o tym nic něvim, ale je to možne, bo se něska jakši do roboty něženu. Kaj ju zasmyčili?“

Pod laubama. Byla zde řada obchodů a několik hospod.  Chodilo se zde na nákupy i za pobavením.  Ten, který  zde již jednou byl, zve kamaráda: „Jane, co tu nasediš na kasarňi, poď pod lauby. Hnedaj po poledňu muzika začně hrať veselo ež mili! A šikovne děvuchy tame tež choďa! Co by se člověk něšel pobaviť, dy  stejnak mamy enem tu dřinu!

Šichta u Goldberáků. Táta s mámou sedí ve světnici a čtou noviny. Je tam zpráva o rodině Golberáků. Kdysi měli  na konci Zábřeha u Odry velké pískoviště a prodávali písek pro slévárny. Dalo se tam hodně vydělat. „Enem, že se tež všecko přepilo kolirazy. Jak smy mohli něskaj stať, dyby něbylo  teho piťa. Kolirazy mi donis enem par krejcaruv.“

Uhlokopi na centralce. V místě, kde se stékají řeky Lucina a Ostravice, stranou od města Ostravy, v sousedství starého polozbořeného zámku, po pravém břehu řeky  Ostravice stojí  řady koksovacích pecí „Na centrálce“. Tak říkají lidé tomuto závodu. Okolo pecí pobíhají dělníci a jejich dřeváky je doprovází  veselým klapotem. „Chlopi, eště paru kar a šichta hotova!“  Výkřik mladého koksaře odráží se od koksových pecí a ozvěnou odbíhá někam za řeku. Tak tomu bývalo za starých dobrých časů, kdy dělníci říkávali: „To už tak na tym světě muši byť.  Jeden aby poručal a druhy zasek  robil.“

A byla laska na prodej. Noc přiložila studené obklady na rozpálená čela města. Něčí postava prošla nevšímavě uličkou. „Tuž co je?  Pojď mě zahřať“. Něni peněz děvucho“ odpovídá člověk.  „Kdy maš vyplatu? Mohl bys mi dať po vyplatě.“  I ženské klíny jsou na dluh. Člověk se mlčky ztrácí za rohem. Děvčata se rozhovořila: „Něskaj to už něni  co byvalo před paru rokama. To byly časy! Chlopi chodili tajak na chleba, žaden něsmluval, to maš drahe. Za tych pět korun, to je drahe? Co člověk kupi, ani pořadnu šminku ni.  Člověk něma zaplacenu ani tu, a ešče kožu dřeš.“

Kniha obsahuje  čtyři desítky těchto povídek, děj se odehrává v různých koutech města.

Kniha je dostupná i v Městské knihovně v Hrabové. Ke studiu  ji doporučuji paní Maruně Cholewowé,  která občas zveřejňuje články v tzv. ostravštině v Hrabovských listech. Mě  připomíná její  jazyk mluvu v nedalekém Záblatí blízko Bohumína. Do klasické ostravštiny má hodně daleko.

21. 1. 2021      V.S.