Knižní pátek o životě a díle Františka Palackého

František Palacký (1798 – 1876) byl významným českým historikem, politikem, spisovatelem a organizátorem kulturního a politického života v 2. polovině 19. století.

Narodil se v Hodslavicích na Valašsku, pocházel z protestantské rodiny, studoval na evangelickém gymnáziu v Trenčíně, a poté působil jako vychovatel v zámožnějších rodinách na Slovensku a v Uhrách. Toto působení ve vyšších společenských vrstvách mu jednak umožnilo přístup do světa kultury, ale také měl dostatek příležitostí pokračovat ve svém sebevzdělávání, především v oboru filosofie a estetiky.

  V roce 1823 odešel do Prahy, navázal spolupráci s Josefem Dobrovským, a později našel zaměstnání jako rodinný archivář u hraběte Františka Šternberka – Manderscheid, což jej finančně zajistilo.  Jeho jméno se stalo známým v kruzích pražské vyšší společnosti. Vykonal mnoho cest po domácích i zahraničních archivech a knihovnách a věnoval se intenzivně studiu historie. Měl jazykové nadání, vedle latiny, češtiny a němčiny ovládl i maďarštinu, francouzštinu, angličtinu, portugalštinu, ruštinu, srbštinu a staroslověnštinu.

 V roce 1827 se oženil s bohatou Terezií Měchurovou, v roce 1838 byl jmenován zemským historiografem.  V dalších letech svého života věnoval mnoho času a sil politice.  V  revolučním roce 1848 byl členem Národního výboru a předsedou Slovanského sjezdu v Praze, který se snažil sjednotit všechny Slovany, žijící v habsburské monarchii. Jako jeden z vedoucích představitelů národního hnutí viděl budoucnost českého národa v rámci obrozené habsburské říše. Během pražského povstání v červnu 1848 se snažil sjednat kompromis mezi českými radikály a vojskem.

Po revoluci byl donucen se vzdát své dosavadní politické činnosti. Změna nastala až v roce 1865, kdy vyjádřil svůj politický názor v úvaze „Idea státu rakouského?“ Jeho cílem bylo, stejně jako dříve, zachování Rakouska jako konstituční monarchie, která by zaručila rovná politická a národní práva všem národům. Tyto představy se Palackému zhroutily po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867, vzdal se politických aktivit a v dalších letech se věnoval jen vědecké práci. Zemřel ve věku 78 let, jeho pohřeb 26. 5. 1876  se  stal velkou českou národní manifestací. Pochován byl do rodinné hrobky v Lobkovicích. Zanechal po sobě dvě děti, syn Jan se stal přírodovědcem a dcera Marie se provdala za českého politika F. L. Riegera.

Portrét Františka Palackého v úpravě grafika V. Fajta je na nyní platné tisícikoruně.

Nejvýznamnějším dílem Františka Palackého jsou pětidílné „Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě“, končící v roce 1526, kdy byl zvolen českým králem Ferdinand Habsburský.

Dobu sv. Václava, patrona českých zemí, popsal v knize třetí. Obsahuje i tyto kapitoly:

 „Slovanských národův stav a položení po nájezdu maďarském.  Čechy, závislé on Němec, důležitost náboženství křesťanského. Spytihněv  a  Vratislav, Ludmila i Drahomíra, Jindřich Ptáčník v Čechách. Sv. Václav a Boleslav. Zavraždění sv. Václava. 

Poznámka na závěr: Tento článek je příspěvek Hrabovských novin ke včerejšímu státnímu svátku, 28. říjnu, Dnu české státnosti.

29. 9. 2023        V.S.