Knižní pátek o životě a díle Josefa Pekaře

Historik Josef Pekař (1870 – 1937) se zapsal do do dějin české historiografie jako nikdo jiný. Na základě podrobných studií bořil zažité mýty a dostával se tím do nelítostných sporů s ostatními historiky. A také s tehdejšími politiky.

Vždy na sebe strhával pozornost. Byl chytrý, rád provokoval, s gustem prosazoval neobvyklé názory, vyhledával polemiky s ostatními. Mohl si to dovolit, byl výřečný,  měl široký rozhled, intuici a mimořádné stylistické schopnosti. Docentem se stal v sedmadvaceti letech, v jednatřiceti letech profesorem historie Karlovy univerzity.

Rodiče vlastnili statek nedaleko Turnova.  Jako jediný z osmi dětí manželů Pekařových se dožil pokročilejšího věku.  Ostatní, včetně matky, zemřeli na TBC. Strach z osudové rodové nemoci způsobil, že se nikdy neoženil a nezaložil rodinu.  Celý svůj život věnoval studiu historie českého národa,  publikační a pedagogické činnosti.

 Jako většina českých intelektuálů v druhé polovině 19. století byl i Josef Pekař vyhraněný národovec. Cítil se však především vědcem a hlásil se k principům empiricko-kritické historiografie.

První velké dílo věnoval významné osobnosti našich dějin, Albrechtu z Valdštejna. Pětadvacetiletý badatel Josef Pekař  prostudoval neuvěřitelné množství materiálů, aby Albrechta z Valdštejna vykreslil jako  tragického hrdinu, který v polovině třicetileté války promeškal jedinečnou příležitost změnit chod budoucích dějin habsburské monarchie.  Byla to  jeho habilitační práce z roku 1897.

Nejúspěšnější a mnohokrát vydána publikace Josefa Kramáře  má název „Kniha o Kosti“ (1909). Naposled vyšla v roce 1998, a autor v ní popisuje život šlechty v době třicetileté války a poměry poddaných v 17. a v 18. století. Hrad Kost v Českém ráji  nedaleko Turnova bylo jeho oblíbené místo, které často navštěvoval.

V předvečer první sv. války se mezi českými  historiky a filosofy vášnivě diskutovalo o tvz. české otázce, o smyslu českých dějin, o významu doby husitské, baroka a doby obrozenecké. Názory J. Pekaře se často neshodovaly s názory ostatních, včetně  názorů prof. Masaryka.

Zrod samostatného československého státu J. Pekař považoval za zázrak. Byl nesmlouvavým kritikem příliš razantních změn a  celoživotně byl přesvědčen o nezbytnosti existence podunajské monarchie, přebudované na moderních státoprávních základech.

Příčiny poválečných revolučních změn popsal v knize  „Světová válka“ (1921).  Ve stejném roce vydal přepracovanou učebnici „Dějiny československé“, dlouho pak užívané na našich středních školách. Proti mysli mu byla poválečná protikatolická vlna a kampaň proti šlechtě. V reakci na to  napsal tři knihy,  a to o sv. Janu Nepomuckém (1921), o Bílé Hoře (1921) a o  omylech a o záporných  důsledcích  pozemkové reformy (1923).

Od té doby se stává konzervativním národovcem. Odmítal revoluce, povrchní pokrokářství, politickou levici a zvláště ruský bolševismus. V závěru své vědecké dráhy propadl studiu husitství. Byla to reakce na oslavy pětistého výročí smrti Jana Žižky (1924), na nepřiměřenou idealizaci doby husitské a i na tehdejší hodnocení významu Jana Husa. Výsledkem bylo čtyřsvazkové dílo „Žižka a jeho doba“ (1928 – 1934), ve kterém popsal dobu husitskou ze svého pohledu. Bylo to i pokračování dřívější polemiky s prof.  Masarykem, nyní prezidentem. Radikální levice viděla v autorovi hanobitele všech revolucí, včetně bolševické z roku 1917. Komunisté historika Pekaře nesnášeli, dávali to najevo nejen za jeho života, ale i po roce 1948.

Zániku Československa v roce 1939 se Josef Pekař nedožil. Zemřel 23. ledna 1937 ve věku 66 let. Na jeho rakvi byl i věnec od  T. G. Masaryka se stuhou s nápisem „ Profesore Pekaři, byl jste hodný člověk!“ Na své přání byl pohřben v blízkosti svého rodiště na hřbitově v Jenišovicích nedaleko Turnova.

Po historiku Josefu Pekaři zůstalo rozsáhlé  literární dílo, které obsahuje 21 publikací.  Poslední, pojednávající o povstání kralevice Přemysla proti králi Václavovi I., vydal Katolický literární klub v roce 1941.

6. 1. 2023    V.S.