Knižní pátek o životě a díle Ljudmily Ulické

 Narodila se ve válečném roce 1943, oba rodiče byli přírodovědci.  Původně měla v úmyslu pokračovat v rodinné tradici, vystudovala biochemii a genetiku, ale za šíření samizdatu byla vyloučena z výzkumného ústavu, kde pracovala.  Stala se spisovatelkou, filmovou a divadelní  dramaturgyní na volné noze. V roce 1990 byl natočen podle jejího scénáře film Sestřičky Liberty, v roce 1992 vyšla v Moskvě její novela Soněčka, která byla záhy přeložena do řady světových jazyků. Je známa i svými veřejnými postoji: kritizuje Vladimíra Putina a válku na Ukrajině, za svou literární činnost byla ruskými úřady šikanována a  za román Semja u nas i u drugich dokonce obviněna z porušení zákona o zákazu homosexuality mezi nezletilými. Po odsouzení napadení Ukrajiny  Ruskem jí hrozilo vězení, a Ljudmila Ulická emigrovala  do Berlína, kde pokračuje ve své literární práci.

V dubnu 2023 byl přeložen do češtiny její poslední román – Jákobův žebřík. Spisovatelka sleduje několik generací svých příbuzných, jejichž osudy propojuje Kyjev s Moskvou. Hlavní hrdinka, scénografka Nora, si z babiččina bytu po její smrti odnese truhličku s rodinným archivem. Příběh rodiny se začal psát v roce 1911 v dopisech dědečka, kyjevského židovského intelektuála. K příběhu jeho a Nory se přidávají osudy dalších generací a souvisejících postav. Dramatickými událostmi jsou protižidovské pogromy, bolševická revoluce, stalinské represe, války.

Nejčtenější ruská spisovatelka je i  u nás známá svými občanskými postoji. V minulých letech pořádala v Rusku demonstrace proti narůstajícímu autoritářství a soustřeďování moci do rukou  prezidenta Vladimíra Putina. Vzhledem k její popularitě v Rusku i v zahraničí nebylo proti ní mocensky zasahováno, psala si co chtěla a vydávala své knihy v nakladatelství, které jí bylo blízké. To vše skončilo vloni v březnu, kdy v zájmu osobní bezpečnosti za své protesty proti ruské invazi na Ukrajině  emigrovala do Německa.

Jako spisovatelka se prosadila svými povídkami koncem 80. let v prestižních sovětských literárních časopisech Ogoněk a Novyj mir. Preferuje povídky, ze kterých vytváří objemné sborníky. Za knihu Soněčka (1992) dostala v roce 1996 svou první cenu, a to ne v Rusku, ale  ve Francii.  Ve sborníku povídek Médea a její děti (1996) vzdala  hold Krymu a jeho původním obyvatelům, krymským Tatarům a Řekům. Její historický román Daniel Stein, překladatel (2006) byl přeložen do šestnácti jazyků a prodalo se ho přes milion výtisků.

12. 5. 2023     V.S.