Knižní pátek o životě a díle Růženy Vackové

Růžena Vacková (1901 – 1982) byla výjimečnou osobností, která si zaslouží úctu a obdiv i současné generace.  Narodila se ve Velkém Meziřičí nedaleko Brna, její otec byl lékařem a veřejně činnou osobností, rovněž matka se angažovala společensky i politicky, především v hnutí za práva žen.

Po maturitě na klasickém gymnáziu v Brně studovala na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze filosofii, estetiku a dějiny umění. Těžištěm jejího zájmu se stala antická kultura. V roce 1925 obhájila disertační práci, v níž se zabývala vývojem antických portrétů.  Následující rok absolvovala stipendijní pobyt v archeologickém ústavu v Římě, kde se věnovala studiu římských historických reliéfů.

 Po návratu do Prahy přednášela studentům o egyptském, řeckém a římském antickém provinciálním umění, věnovala se však i současné estetice a divadelní vědě. 

V pedagogické činnosti neustala ani za okupace po uzavření českých vysokých škol, přednášky pro své studenty pořádala ve svém bytě. Aktivně se účastnila protinacistického odboje, přechovávala vysílačku a poskytovala svůj byt k ilegálním schůzkám odbojové skupiny. V roce 1944 byla zatčena, odsouzena k trestu smrti. Ten však již nemohl být vykonán, zabránilo tomu pražské povstání v květnu roku 1945. Tomuto trestu však neunikl její bratr a švagr.  

Pod vlivem bolestných zážitků z konce války se silně přimkla ke katolické církvi. Stýkala se s předními církevními osobnostmi a přispívala do katolických periodik.

V roce 1946 se stala ředitelkou Ústavu pro klasickou archeologii FF UK a byla jmenována mimořádnou profesorkou této univerzity. Její slibnou akademickou dráhu však ukončil komunistický puč v únoru roku 1948.  Jako jediná profesorka Karlovy univerzity se zúčastnila pověstného studentského pochodu za prezidentem Benešem, který byl rozehnán policií a Lidovými milicemi. Pak se postavila na akademické půdě proti vyloučení účastníků této akce ze studií a veřejně deklarovala své rozhodnutí sdílet jejich osud. V důsledku těchto a dalších protestů byla profesorka Vacková vyloučena z akademického sboru Univerzity Karlovy.

Stejně jako za války pak pokračovala v pořádání domácích přednášek a debatních kroužků, a také se aktivně podílela na protestních akcích katolické církve. V roce 1952 byla jako „špionka a agentka Vatikánu“ zatčena a odsouzena na 22 let za velezradu. Během výkonu trestu prošla řadou věznic. Ani tehdy neslevila ze svých zásad. Odmítla požádat o milost a o předčasné propuštění z vězení, v dopise generálnímu tajemníkovi OSN upozorňovala na porušování práv politických vězňů, za zlepšení jejich podmínek ve vězení držela i hladovku. Pokračovala i ve vězení v pedagogické činnosti a přednášela svým spoluvězeňkyním o výtvarném umění a o estetice.  Byla propuštěna na svobodu až v roce 1967, za mřížemi strávila dlouhých 15 let.

Pobyt ve vězení Růženu Vackovou nezlomil. Na začátku Pražského jara, v roce 1968, se stala členkou přípravného výboru K 231 (Klub bývalých politických vězňů), a v lednu 1977, ve věku 77 let, byla jednou z prvních signatářek Charty 77.

Růžena Vacková zemřela v roce 1882.  Úspěšnou akademickou dráhu obětovala svým morálním zásadám.  Ve své odborné a pedagogické činnosti pokračovala i v době nacistické okupace a v následujících letech komunistické totality.

Za své zásluhy byla oceněna 28. října 1992, kdy ji prezident Havel za její statečnost a celoživotní vědecké a pedagogické dílo udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Za svůj přínos vzdělání také posmrtně obdržela Zlatou medaili Univerzity Karlovy.

Dílo Růženy Vackové: 1939: Sokrates, vychovatel národa. 1948: Výtvarný projev v umění dramatickém. 1993: Věda o slohu (vydáno posmrtně). 2011: Ticho s ozvěnami (dopisy z vězení 1952 – 1967, vydáno posmrtně). 

Pátek, 24.listipadu 2023          V.S.