Minulost naší domoviny: Kapitola 17 - Železo ve středověku

V okolí Ostravy se výroba železa rozvinula v blízkých Beskydech, konkrétně ve Frýdlantu nad Ostravicí. Byly zde menší zásoby poměrně nekvalitní železné rudy, ale hlavně dostatek dřeva a možnost využití vodní síly k pohonu bucharů. První zpráva o Frýdlantu  je z r. 1300 a zakladatelem byl Jindřich z Frýdlantu.  Jsou domněnky, že pocházel z rodu Stangů, kteří v té době byli držiteli Paskova. Místní huť je doložena až v 17. století, ale je možné, že se zde s výrobou železa  započalo již dříve.

Velká  výrobní střediska  železa  byla na několika místech v Jeseníkách a dokonce i v blízkosti Opavy.  Největší rozmach výroby  zde byl v 15. století, kdy zde ještě byl dostatek lesů.  Dřevěné uhlí bylo  pro tuto technologii nezbytné a  jeho spotřeba  vysoká. Jelikož  i zdejší železné rudy byly na železo poměrně chudé, tato výroba později zanikla.

Železo se vyrábělo v šachtových pecích zahříváním železné rudy pomocí dřevěného uhlí . V peci proběhla působením uhlíku redukce sloučenin železa a výsledným produktem byla porézní hmota, obsahující železo, ale také různé nečistoty z rud. Proto se  tyto spečence musely následně ohřívat  a pomocí bucharů se z nich vykovaly  železné „placky“, které se pak dále zpracovávaly do tvarů, vhodných pro následnou výrobu různých potřebných výrobků. Třeba do tvaru  plechu pro výrobu lopat a radlic, hranolů pro výrobu podkov, pásků k okování různých částí zemědělského nářadí a  také jako  drát pro výrobu hřebíků. Žádané byly i kovářské hřivny, jako základní surovina pro různé použití.

 Tyto železné polotovary nakupovali kováři, kteří z nich vyráběli  konečné produkty. Vzhledem ke složitosti výroby byly výrobky ze železa velmi drahé. Po jejich opotřebení se vracely opět ke kováři a sloužily jako surovina pro další výrobu. To je důvod, proč se pří archeologických vykopávkách  nachází z této doby jen  málo nálezů.

Takto vyrobené železo bylo poměrně měkké, ale dalo se snadno po zahřátí pomocí kovářských kladiv  tvarovat. Větší pevnost se získala kalením, kdy se zahřátý kov ponořil do vody, oleje nebo jiné vhodné tekutiny. To bylo nutné při výrobě nožů, kos a srpů. Další pokrok ve výrobě nastal až mnohem později, kdy železo se vlivem vysoké teploty úplně roztavilo a bylo ho možno odlévat do forem.

Velké množství železa bylo třeba pro výrobu podkov. Životnost tohoto nezbytného vybavení pro koně byla nízká, a to pouze 1 až 2 měsíce, podle terénu, na kterém se kůň pohyboval. Kovář byl proto nezbytný v každé vesnici.

29. 1. 2017      V.S.