Minulost naší domoviny: Kapitola 3 - Nová sídla na severní Moravě

Jsme ve 13. století a sledujeme vznik nových vesnic a měst v prostoru severní Moravy a hlavně pak v oblasti mezi Odrou a Ostravicí.

Místem, kde vznikaly osidlovací plány a kde se připravovala jejich praktická realizace byla bezpochyby Olomouc. Odtud se šířila civilizační vlna, která směřovala severním směrem, a to až  do míst  soutoku Odry s Ostravicí.

Kolony nových osadníků kráčely tehdy po  jediné schůdné stezce, a to přes Lipník (1238), Příbor (1251)  směrem na Místek (1267) a přes již existující Paskov (1267) dále k budoucímu městu Ostrava (1279). Údaje v závorce jsou léta, která podle písemných dokumentů dokazují existenci těchto nových sídel.

Je možné, že jejich skutečný vznik mohl nastat i dříve, a to ještě před  kolonizačními  aktivitami olomouckého biskupa. V každém případě kolonizační vlna znamenala jejich podstatné rozšíření a podporu dalšího hospodářského rozvoje.

Nyní věnujme pozornost Hrabové. Oficiální  rok  založení obce, rok 1297, vznikl na základě písemného dokumentu o hranici mezi državami olomouckého biskupa a tehdejšího těšínského knížete, ve kterém je uveden název Hrabové. Není však vyloučeno, že v těchto místech žili lidé již před výše uvedeným datem. Vede mě k tomu úvaha, že asi  již na počátku 13. století existovala v tomto prostoru ves Paskov, poprvé jmenována v závěti biskupa Bruna z r. 1267. Pokud tomu tak bylo, určitě projevili tehdejší paskovští sedláci a následně místní autorita zájem o sousední prostor na jižním konci budoucí Hrabové.

Ale vraťme se do reality. Někdy před rokem 1297 dorazili do nynější Hrabové kolonisté, pro které tehdejší  lokátor připravili místa, kde měli založit svá hospodářství. Vzniklá vesnice měla charakteristický  tvar, a to řadové uspořádání usedlostí podél místní komunikace v délce cca 2 km. Toto uspořádání (na rozdíl od vesnic s centrální návsí) bylo typické pro  severní Moravu.

Lokátoři to měli dobře promyšlené. V cíli cesty označil lokátor kolonistům jejich díly, a to jak pro postavení usedlosti tak pro pole. Rodiny si nejprve zřídily povizorní  přístřeší, obvykle jednoduchou zemnici. Pak se všichni včetně dětí dali do klučení lesa. Tam, kde to bylo možné, pokácené stromy a keře na místě pálili. Příštího jara přidělený pozemek mělce poorali, do směsi popela a zeminy vyseli obilí a po sklizni pokračovali v kultivaci půdy, likvidovali pařezy, kořeny, sbírali kameny, ze kterých vršili nízké zídky kolem polí. Současně stavěli hospodářské budovy: sýpku, přístřešek pro seno, ohradu a  příštřešek  pro dobytek. Vlastní obydlí přicházelo na řadu až jako poslední. V provizorní chatrči žila rodina i několik let.

Zde se na chvíli zastavíme, a to u počasí. Nelišilo se od dřívějších let a bylo pro zemědělství velmi příznivé. Lidé trávili většinu času venku, kde se i vařilo a často i spalo. Pro dobytek nebylo nutno budovat zateplené stáje, žil celý rok venku a obživu mu skýtaly louky a okolní lesy. Nebylo ani  nutné pořizovat objemné zásoby krmiv pro dobytek na dlouhá a mrazivá  zimní období. Ve srovnání s nastávajícími stoletími úplná idyla.

Toto teplé a často i suché počasí mělo vliv i na volbu míst při zakládání osad. Rozhodující byl celoroční  dostatek pitné vody. Proto vznikaly osady v blízkosti řek, potoků a v místech, kde byly  vydatné zdroje podzemních vod. Špatně zvolené místo vedlo k zániku osady a lidé se museli stěhovat do  příhodnějších míst.  

Nebezpečné povodně místních řek byly výjimečné, případné škody byly rychle napraveny a nebyl to důvod pro likvidaci původních sídel. To platí i pro Místek, Paskov, Hrabovou a Ostravu. Přístup ke zdrojům pitné vody měl prioritu před občasnými povodněmi.

8. 1. 2017    V.S.