Minulost naší domoviny: Kapitola 7 - Polní hospodářství ve 14. století

Hlavní zemědělskou plodinou bylo obilí, a to proso, pšenice, žito, oves a ječmen. Pěstovaly se  i luštěniny (hrách a vikev) a textilní plodiny ( len a konopí). Dřívější žárové hospodářství  dávalo slušné výnosy, ale podmínkou byl dostatek lesů v  blízkosti sídlišť. Brzy se jich nedostávalo a nastala radikální změna, kdy část zemědělské půdy, aby se obnovila její plodnost, musela určitou dobu odpočívat.  Časem se vyvinul  systém, při kterém se část půdy  v prvém roce osívala na jaře, v druhém na podzim a třetím rokem ležela ladem a využívala se pro pastvu dobytka.

Celkové ochlazení klimatu mělo vliv i na pěstované druhy obilovin. Místo prosa a pšenice se začalo ve větším měřítku  vysévat  odolnější  obilí, a to žito a ječmen, které však vyžaduje hlubší  orbu.  To znamenalo  mnohem více práce, změnu orebního nářadí, silnější potah a také lepší hnojení.  Místo jednoho volka při orání  byli potřební dva, někdy  dokonce byl nutný  i koňský zápřah.

Přes zimu bylo nyní nutno ustájit dobytek ve chlévech, kde se musel krmit, a to také slámou, která dříve zůstávala na polích a sloužila alespoň částečně jako hnojivo. Touto změnou se získal chlévský hnůj, který  alespoň částečně  umožňoval udržovat  úrodnost polí. Ale ten bylo nutno zaorávat do větší hloubky.

Rolník musel věnovat svým polím mnohem více práce než dříve a stihl obdělat menší plochu polí.   Přitom se výnosy obilí příliš nezvýšily, dobrá úroda byla, když z jednoho zrna výsevu se sklidila zrna tři, což se stalo málokdy.

Změny nastaly i ve využívání volně přístupné  půdy, která nebyla během kolonizace rozměřena na lány.  Byly to lesy a pastviny, které s tichým souhlasem vrchnosti využívali sedláci k pastvě svého dobytka.  Časem  využívání těchto ploch bylo natolik intenzivní, že nastávalo  jejich trvalé poškozování.  Volný přístup do lesů byl proto postupně omezován.

 V té době začali se svými  aktivitami i majitelé těchto doposud nevyužívaných území. Výnosný byl  chov ovcí a zvláště pak rybnikářství. Tento druh podnikání znamenal  masivní odlesňování krajiny se všemi zápornými důsledky.

 Poddaní tak měli pro svou potřebu pouze tu půdu, kterou získali  při zakoupení usedlosti.  Pokud vrchnost nechala svým poddaným pastniny, pak šlo o méně kvalitní pozemky v okrajových částech vesnice.

 Původně vyměřené lány neměly vždy zřetelně vyznačené hranice.  Provádělo  se proto  každoroční  obcházení nebo objíždění polí . Zúčastnili se toho jak místní obyvatelé tak i další věrododní svědci, aby mohli v případě sporu dosvědčit  skutečné hranice. Tento způsob  určování majitele pole se místně  používal ještě v  19. století.

Každá venkovská usedlost měla  povinnosti platit vrchnosti dohodnuté poplatky a někdy  dodávat i různé naturálie. Nyní se výnosnost hospodářství  zmenšila, ale závazky zůstaly původní.  Rolník musel prodávat stále větčí část své úrody a na obživu mu zůstávalo stále méně. Pro naše předky nastaly zlé časy.

16. 1. 2016    V.S.