O české ústavě

V Deníku N vyšel zajímavý článek o historii nyní platné české ústavy. Napsal  ho právník a sociolog Jiří Přibáň a byl zveřejněn 16. prosince pod názvem  „Co jsme se dozvěděli o české ústavě za třicet let její existence?“

Z tohoto pojednání jsem vybral několik zajímavých informací.

Sepisovala se narychlo  na podzim  roku 1992 v době blížícího se rozpadu československé federace. Ten se stal reálným, když v červenci  1992 přijala Slovenská národní rada Deklaraci svrchovanosti  Slovenska  v  září  1992 i vlastní ústavu.  České země a jejich reprezentace neměly jinou volbu, než přijmout rozpad společného státu a  vyhlásit vlastní ústavu. Stalo se tak 16. prosince 1992. Ústava  měla potvrdit  demokratickou a parlamentární  formu budoucího státu, který vznikl 1. ledna 1993.

Úlohou  demokracie v systému vládnutí se zabýval  již v 18. století  francouzský filosof Rousseau. Prohlásil, že  suverénem státu není  monarcha,  ale lid. Aby vyhověl  i náboženským představám, tvrdil, že obecná vůle lidu je vlastně vůle Boží.  Současně vznikly diskuse o úloze zákonů a ústavy, které trvají dodnes.

Pro  řízení  budoucího Českého státu se ústava  stala nezbytnou.  Na jejím návrhu  začaly pracovat dvě komise, jedna sestavená předsednictvem České národní rady  a druhá, kterou sestavila vláda, a jejíž činnost byla nakonec  pro výsledný text rozhodující.  Spor vznikl zejména  o začlenění Listiny základních práv a svobod, která byla tehdy nadřazena všem ostatním ústavním zákonům. Představitelům ODS vadilo, že neobsahuje s patřičným důrazem práva politická. Spor byl překonán zavedením nového pojmu tzv. ústavního pořádku, do něhož byla Listina vložena jako součást bez toho, že by byla formálně označena jako ústavní zákon. Diskusi vyvolal i návrh tehdejší  konzervativně-liberální ODA  na dvoukomorový parlament. Senát měl být protiváhou nejenom parlamentu, ale i prezidentu republiky, zejména  v procesu schvalování soudců.

 Diskutovalo se i  o úvodních větách ústavy.  Na místo nacionalistického principu svrchovanosti českého národa se prosadil občanský princip, podle kterého lid netvoří etnický národ, nýbrž všichni občané žijící na území státu.

 Velký důraz klade autor článku na funkci Ústavního soudu a soudnictví vůbec. K tomu poznamenává toto:  Nestačí, aby ústavně-demokratické hodnoty  zajišťovaly a vynucovaly ústavní a další soudy nebo jiné státní orgány. Musí si je osvojit občanská společnost  a vynucovat je po svém  ve veřejném prostoru i od všech státních orgánů.

2. 1. 2023    V.S.