Publikace "Hrabová v období druhé světové války" (4)

Vzpomínky Marie Stárkové, rozené Ličkové.

V roce 1945 jsme bydleli v domku uprostřed Hrabové. Dnes již patří jiným majitelům a dosud stojí v zahradě vedle drogerie směrem k ulici „Na farském“. Bylo mi tehdy necelých 10 let. V roce 1954 jsem se provdala za Břetislava Stárka a žiji od té doby v rodinném domku na ulici Bělská.

Mé vzpomínky se začínají odvíjet od srpna 1944, kdy byla poprvé bombardována Ostrava. Byl to krásný letní den a asi v 11 dopoledne se odehrálo veliké drama. Moje babička byla v ten den pomáhat na poli, které tehdy patřilo rolníku Antonínu Adámkovi. Bylo to pole nedaleko hřbitova. Kopaly se brambory. Když spadla bomba na nedaleký pozemek pana Kudělky, vzaly ženy nohy na ramena a běžely se schovat do domku na hřbitově. Další bomby padly na pozemek pana Františka Kudělky a Augustina Míčka někde v blízkosti dnešní „Tajgy“.

V té době byl v Zábřehu bombardován chemický závod „Rütgers“. Bomby však dopadly do obytných čtvrtí Zábřehu, kde zahynulo mnoho místních občanů. Bombardování pak probíhalo téměř každý den. Pozorovali jsme, jak letadla shazovala nejprve lesklé proužky se staniolem, které při padání vydávaly zvláštní zvuk. Později jsem se dozvěděla, že to byla ochrana proti německým radarům. V době bombardování se pečlivě kontrolovalo zatemnění oken. A přišly Vánoce a bombardování polevilo. Pro ochranu Ostravy před nálety byly za dálnicí umístěny „flaky“a čas od času, hlavně v noci, bylo slyšet střelbu.

 Přišel březen a duben a začalo být již zle. Chodili jsme do školy již jen pro úkoly. Dostali jsme tam i svačinu, byl to krajíček chleba, který jsme si mazali marmeládou. Ta byla v plechovém kbelíku a prý se vyráběla z červené řepy. Ke konci dubna začalo přituhovat – fronta se již blížila a tak jsme se na celé dny přestěhovali do sklepa k sousedům. Nás bylo osm a jich sedm, ale všichni jsme to ve zdraví přečkali.

Drama bylo 30. dubna. Odpoledne za námi přišel důstojník SS francouzské národnosti a žádal mého otce, ať mu sežene benzín do motorky. Tatínek musel jít pro benzín do nedalekého hasičského skladiště a pak mu ještě musel tu motorku opravovat. Důstojník chtěl teplou vodu a ručník na umytí rukou. Z němčiny to překládala dcera sousedky. Na ironickou poznámku, jestli nechce i toaletní mýdlo, začal křičet, že nás všechny postřílí. V té době někdo přinesl zprávu, že u benzínky jsou postaveny zátarasy, tzv. ježky.

V úterý 1. května, pršelo se sněhem, dorazili v dopoledních hodinách do středu vesnice sovětští vojáci a žádali mého otce, bratrance a pana varhaníka, aby s ním šli za farářem, že se chtějí podívat do kostela, který byl poškozen dělostřelbou. Pak přišla smutná zpráva, že při zachraňování mostu přes Ostravici zahynuli mladí kluci Mirek Gajdošek a Jaroslav Vavruška, avšak most zachráněn nebyl. Zvláště pro rodinu Gajdoškových to byla velká rána, protože otec Mirka zahynul v roce 1943 v Osvětimi. Smuteční obřad obou chlapců byl společný a konal se v hasičské zbrojnici. Pak v doprovodu všech občanů byli převezeni na hřbitova tam pochováni.

Mé vzpomínky jsou ovlivněny nízkým věkem, rodiče před námi některé události tajili. Mrtvé německé vojáky museli převážet hrabovští Němci do společného hrobu na horní konec Hrabové do prostoru tzv. mrchoviště. Musela se toho zúčastnit i jedna naše sousedka z č. p. 448. Na tyto události a na ještě mnoho dalších, méně důležitých, nezapomenu do konce svého života.

Marie Stárková, roz. Ličková v prosinci 2014.

Poznámka: Publikováno v Hrabovských novinách u příležitosti 80. výročí konce 2. sv. války a osvobození Československa.

Neděle 11. května 2025             V.S.