Publikace "Hrabová v období druhé světové války" (7)

Vzpomínky Naděždy Slavíkové, rozené Linhartové.

Jmenuji se Naděžda Slavíková, za svobodna Linhartová. V květnu 1945 mi bylo bezmála 12 let a to je věk, kdy si člověk všechny významné a neobvyklé události zapamatuje na celý život. Bydleli jsme na Slínové ulici (v blízkosti statku) v domku č. p. 317.

Především musím vzpomenout následující zážitek. Nedaleko od našeho domku si Rudá armáda zřídila na tehdejších pastvinách polní letiště. Jde o prostor mezi potokem Ščučí a hrázkou bývalých rybníků. Děti z širokého okolí tam sledovaly pro ně zcela neobvyklé události, starty a přistávání vojenských letadel. Nevím, proč právě mě si vybral ruský pilot, ale najednou jsem seděla v letadle a už jsme letěli. Zážitek na celý život, vidět Hrabovou z takové výšky.

Další vzpomínka se týká pozemských věcí. Aby se zachránily krávy okolních sedláků před německými vojenskými kuchyněmi, byly rozmístěny u okolních obyvatel. V naší „šopě“ byla také jedna z nich a jejího mléka využívaly čtyři rodiny. Pamatuji se na dojení, nikdo to pořádně neuměl. Mléko a hlavně smetana byly tehdy vzácné. V souvislosti s jídlem si ještě pamatuji, jak sovětští vojáci opékali na naší zahradě vepře.

Zážitkem bylo také bydlení ve sklepě. Využívali to všichni, kteří ho měli. V naší části Hrabové v některých domech sklep nebyl. A tak se u nás ve sklepě o rozměrech asi 5 x 4 metry ubytovaly čtyři rodiny i s dětmi, a to na několik dnů.

Poslední vzpomínka na konec války je následující: Skupina vojáků bydlících na našem konci vesnice se často proháněla po Paskovské na kolech. Byla to oblíbená zábava rudoarmějců, kterým bylo sotva 16 - 18 let. Podrobnosti již nevím, ale maminka vyměnila malé dětské kolo s ruským vojákem za zlatý prstýnek. Malé kolo nemělo pro vojáky žádný užitek, mně však udělalo ohromnou radost.

Na kolech celá naše rodina jezdívala do Vratimova k babičce. Most přes Ostravici byl sice Němci vyhozen do vzduchu, ale po zničené konstrukci se dalo opatrně přejít i s koly na druhou stranu.

Po skončení války vládlo všude veselí, lidé byli jako vyměnění, všichni měli velký elán do nového života. Byly však i rodiny, kde vládl smutek. Konkrétně nedaleko od nás bydlela teta Vojtěška Linhartová. Její manžel Oskar Linhart, můj strýc, prožil válku v koncentráku a teta pevně věřila, že se vrátí. Bohužel, nevrátil. Bratranec Luboš zůstal navždy bez tatínka.

Dnes se mnoho lidi diví, že po válce měli komunisté u nás takovou popularitu a výrazně zvítězili v tehdejších volbách. Válečné zážitky byly natolik kruté, že velká skupina obyvatel silně sympatizovala s Rudou armádou a se Sovětským svazem. Teprve později a postupně se ukazovalo, že vše bylo poněkud jinak. Ale historie nezná „kdyby“.

Naděžda Slavíková, prosinec 2015.

Publikováno v Hrabovských novinách u příležitosti 80. výročí konce 2. sv. války a osvobození Československa.

Čtvrtek 15. května 2025        V.S.