Slovo lékaře (5)

Slovo lékaře – Zdravotnictví má problémy   II. díl.

 Zajišťovat dostupnost kvalitní a bezpečné zdravotní péče pro každého, kdo ji potřebuje, - to je smyslem našeho zdravotnictví. Na zhoršující se kondici našeho zdravotnictví se podílí pět základních problémů, které jsou v  příčinné souvislosti. V  I. díle mého článku jsem se před několika dny věnoval problému chybějící pracovní síly a nedostatku financí ve zdravotnictví. Dnes se podíváme na další nepříznivé faktory.

3.  Špatná legislativa

    Právní prostředí v České republice je velmi nestabilní. Takové tvrzení potvrdí každý právník. Vyhlášky, nařízení, zákony se neustále mění, inovují a předělávají, obsahují účelové dodatky a přílepky. Děje se tak často pod záminkou sladění s legislativou EU. Ve skutečnosti bývají tyto změny v horším případě podmíněny účelovým lobingem různých politických seskupení, zájmových skupin, zákonodárců, finančníků a jiných prostředníků ve službách toho, kdo platí a ke svým obchodům potřebuje odpovídající legislativu. V lepším případě je způsobuje nekompetence a pohodlnost zákonodárců a odpovědných úředníků. Podle mých osobních zkušeností za legislativní svinčík v naprosté většině případů nemůže „zlý Brusel“ ale jen my sami prostřednictvím námi zvolených neschopných (všeho schopných) politiků.

Parlament neustále schvaluje nové a nové zákony ve zrychlených režimech, kterým chybí návaznost na již existující legislativu. Jiné zákony zase „navazují“ na legislativu, která ještě vůbec neexistuje, ale už je předjímáno, že bude vytvořena. Kocourkov.

    Úřednictvo na ministerstvu se mění nejen s volbami, ale s každým novým ministrem. Jejich pověření se často počítá jen v řádu měsíců a s novým ministrem jsou pravidelně střídáni i náměstci a dokonce ředitelé odborů. Rotaci nezabránila ani funkce státního tajemníka, od které se slibovala stabilizace kádrů – opak je pravdou. Nepohodlné státní tajemníky mění nová vláda zcela běžně, i když by to lege artis nemělo být vůbec možné. O nějaké koncepční práci nemůže být od devadesátých let ani řeči. Pisatel těchto řádků působil v minulosti jako poradce na ministerstvu zdravotnictví, takže ví, o čem píše.

       4.   Nespravedlivý systém plateb

    Deklarativně je systém veřejného zdravotního pojištění založen na solidaritě. Ve skutečnosti v platbách pojištění jde o naprostou nerovnost a nespravedlnost. Je obrovský rozdíl ve výši příspěvků na pojištění u různých sociálních skupin obyvatel. Živnostníci mají poloviční vyměřovací základ. Proč? Stát platí za děti, důchodce a nezaměstnané pouhé 2/3 toho, co musí platit ženy v domácnosti, které přitom nemají vůbec žádný příjem. Proč? Pokusím se tento stav demonstrovat na konkrétních částkách. V roce 2013 inkasovaly zdravotní pojišťovny za jednoho zaměstnance 32400,- Kč, za živnostníka 15.600,- Kč, za osobu bez zdanitelných příjmů 12900,- Kč a stát přispěl 8700,- korunami.

Jedná se o klasické nerovné podnikatelské prostředí s naprostým porušením hospodářské soutěže. Vznikají postupně propojení celých řetězců zdravotnických zařízení s  vlastní zdravotní pojišťovnou (AGEL aj.) - zákonodárci takovou integraci nezablokovali. Nemá to precedent a umožní to pojišťovnám platit různé ceny za stejné služby. Jak je to možné?

    To ještě není všechno. Dosud chybí reálný ceník zdravotních služeb! Pracovalo se na něm již v 90. letech na ministerstvu, ale lobisté schválení ceníku vždy zastavili. Pojišťovny dnes bez uzardění platí různým poskytovatelům za stejné výkony různé částky, které se liší v řádu desítek procent. Jak je to možné?

5.  Zhoršování dostupnosti

    Prohlubují se postupně rozdíly v dostupnosti zdravotní péče. Z celkových 100 % výdajů ve zdravotnictví tvoří veřejné peníze cca 84%. To by byla hodnota odpovídající rozvinutým okolním zemím. Avšak lišíme se nemožností individuálního pojištění ve zdravotnictví, takže těch zbývajících 16 % jsou prakticky výhradně platby v hotovosti. Tyto hotovostní platby ovšem musí uhradit cca 20% nemocných z celé populace, což jsou především senioři. To znamená, že senioři jsou zatěžováni mnohem více, než zbytek populace. Jejich míra spoluúčasti je dnes již na nebo dokonce za hranicí sociální únosnosti. Prohlubují se tak rozdíly v poskytování zdravotní péče mezi bohatými a chudými. Nahlas to nikdo z politiků z pravého ani levého spektra nepřizná.

    Navíc se nám v celém tom galimatyáši vynořuje nový problém – regionální rozdíly. Když téma lehce zvulgarizuji: k čemu jsou vám peníze, když vás v akutním nebo těžkém stavu dovezou za různě dlouhou dobu (podle místa bydliště) do nemocnice, která vás nepřijme z důvody překročené lůžkové kapacity (časté v Praze) a vy budete sanitou objíždět další nemocnice. Nebo vás dovezou do zařízení, které je personálně natolik zdevastované, že tam bude chybět kvalifikovaný lékař, nebo dokonce vás vyšetří lékař neovládající češtinu, bez atestu České lékařské komory o kvalifikaci a leckdy s podivnými neověřenými doklady  o vzdělání z daleké ciziny. Ještě si myslíte, že maluji čerta na zeď a že se to přece u nás nemůže stát?

    Celková stále ještě vysoká odborná úroveň našeho zdravotnictví je možná pouze díky obětavé každodenní práci tisíců zdravotníků, kteří jsou – stejně jako jejich pacienti – v podstatě rukojmí našich politiků. Jak dlouho ještě?

 15. září 2018                  MUDr.  Rostislav Gromnica, Ph.D.

Pozn.:  autor působil  jako poradce ministra zdravotnictví, předseda a místopředseda odborných komisí MZ ČR, místopředseda odborné společnosti Nemocí z povolání ČLS  J. E. Purkyně, recenzent, publicista, soudní znalec a externí učitel na LF UK v Praze.