Slovo lékaře (6)

    Ve slově lékaře 5 (Zdravotnictví má problémy) jsem se zabýval pěti největšími nešvary v současném našem zdravotnictví: nedostatkem financí, personálu, špatnou legislativou, nespravedlivým systémem plateb a zhoršováním dostupnosti. Zamýšlel jsem se nad tím, jak se navzájem těchto pět negativních faktorů podmiňuje a synergizuje v  jeden negativní závažný jev - zhoršování zdravotní péče.

    Dnes se chci zamyslet nad dalším problémem, který zdravotníkům ztěžuje jejich práci. Lékaři chtějí svoji pracovní dobu věnovat pacientům, empaticky vyslechnout jejich stesky, kvalitně je vyšetřovat, stanovit diagnózu a hlavně dobře léčit. Místo toho musí podstatnou část pracovní doby věnovat povinné administrativě.

Současný stav vyvrcholil do absurdní situace, kdy si pacienti často oprávněně ztěžují, že lékaři a sestry více hledí do papírů nebo obrazovek PC, než by se věnovali přímému kontaktu s  nimi. Na bývalém pracovišti jsme museli vést veškerou zdravotní dokumentaci dvojmo: jednou elektronicky a druhou písemně v kartotéce. Jinak řečeno - pro samou povinnou administrativu přetíženým zdravotníkům nezbývá dostatečný čas na odebrání anamnézy a vlastní vyšetření pacienta v situaci neustále plných čekáren.

    Byrokraté zatěžují zdravotnictví průběžně dalšími a dalšími dotazníky, formuláři, statistickými listy, povinnými hlášeními, inventurami léků a inventáře, kontrolami docházky, spotřeby zdravotnického materiálu, hlášeními negativních účinků léků, hlášeními o likvidaci odpadů, hlášeními o výkonech pro pojišťovny, poruchovým a pomalým systémem elektronických receptů etc. Své aktivity ovšem paradoxně zdůvodňují snahou o větší bezpečnost pacientů. Jako by lékařům šlo snad o něco jiného.

„Primum non nocere“ (především neškodit) je základní imperativ lékařského stavu, předávaný lékaři mezi sebou z generace na generaci. Lékaři nejsou samozřejmě neomylní, občas udělá chybu každý. Dobře si však uvědomují, že případná chyba může mít pro pacienta katastrofální dopad. Přirozené obavy neublížit pacientovi jsou ovšem živnou půdou pro agilní tvůrce nejrůznějších akreditací, metodik hodnocení kvality a bezpečnosti, metodik pro sledování všeho a ničeho – a už jsme opět u té naší přebujelé administrativy. Takoví jurodiví jedinci – často bez medicínského vzdělání - podle mé zkušenosti zakládají neúnavně různé spolky  a zájmové skupiny (většinou o pouhých několika členech), nechávají se jmenovat jejich předsedy, prezidenty nebo alespoň řediteli a vybaveni takovou funkcí okamžitě zahajují mediální kampaně za cokoliv, co nikomu nechybí, ale vyžaduje další a další formuláře pro nesmyslnou byrokracii. Prosadí v jednáních s úředníky své zastoupení do nejrůznějších pracovních a rádoby expertních skupin, paralyzují jejich užitečnou činnost a nezapomínají na masáž veřejnosti a podporu vlastní mediální popularity (Svaz pacientů, Svaz zdravotně postižených aj.). Jakmile jsou začleněni do legislativních připomínkových a schvalovacích procesů v rámci ministerstva, pilně (a většinou mimo mísu) připomínkují jakýkoliv rozumný návrh, vymezují se proti věcem potřebným a mění je tak do podoby dalšího legislativního zmetku nebo účelově pozměněné legislativy ve prospěch svých spojenců. Vytvořili si jakousi vlastní živnost a nikdo neví, co s nimi. Halasně se dožadují „demokratického práva“ být u všeho a mluvit do všeho. Úředníci z obavy z mediální dehonestace a obvinění z diskriminace se těmto praktikám nepostaví.

Je charakteristické, že při současném pronikání šarlatánů typu čínské medicíny, homeopatie a jiných druhů léčitelství, vč. zaměstnávání kolegů z exotických zemí s podivnými diplomy, neprokázanou praxí a specializací, bez znalosti češtiny, do našeho zdravotnictví – jejich jindy silný hlas mlčí a neprotestuje?!

    Pro bezpečnost pacientů jsou mnohem důležitější než administrativní nesmysly vzdělaní lékaři a dostatek lékařského personálu. Typickým znakem administrativního molocha je, že katastrofální personální situace v našich nemocnicích a neustálé porušování zákoníku práce ohledně překračování pracovní doby, různé akreditační komise a kontroly kvality rovněž vůbec nezajímá a úředník si mne ruce nad horou nově vyplněných tiskopisů a formulářů.

    Jak nemoci diagnostikovat a léčit je uvedeno v  odborných lékařských učebnicích a periodikách. Tento poklad vědění, zkušeností a moudrosti předchozích generací žádná vyhláška nenahradí. Studium medicíny a výkon lékařského povolání lege artis není o ničem jiném, než o kvalitě zdravotní péče a o bezpečnosti pacientů. Jako lékaři si denně připomínáme v praxi cenu, kterou pacienti platí za naše případné omyly. Proto se mladí musí učit od starších zkušených kolegů, nikoliv od samozvaných věrozvěstů kvality, kteří sami nikoho nikdy neléčili. Připomíná to situaci, kdy kněz radí mladým věřícím v oblasti sexu. Má prý tu problematiku také dostatečně načtenou.

     A tak se denně topíme v ordinacích v administrativě – zákony, jejich neustálé novelizace, vyhlášky, vládní nařízení, metodické pokyny, vnitřní předpisy, hlášení, oznámení, tabulky a grafy, poučení, oznámení, prohlášení, revers, metodika, kontrola. Nemůžeme samozřejmě vynechat základní povinnost každého dobrého lékaře – neustále se vzdělávat samostudiem. Prostě dej úředníkovi funkci, vymyslí lejstro, komisi nebo akreditaci – ti agilnější tohle všechno vymyslí dohromady a navíc se ohánějí sankcemi za případnou nespolupráci.

    Souhlasím s prezidentem České lékařské komory doktorem Milanem Kubkem, který zbytečnou administrativu a nárůst byrokracie považuje za nesporný negativní jev, který zdravotníky ochuzuje o čas, který by měl být vyhrazen jednoznačně pacientům. Pacienti by v tom měli být se zdravotníky na jedné lodi - ve vlastním zájmu.

Podzim 2018                                                                          MUDr. Rostislav Gromnica, Ph.D.

Pozn.:  autor působil jako poradce ministra zdravotnictví, předseda a místopředseda odborných komisí MZ ČR, místopředseda odborné společnosti Nemocí z povolání ČLS  J. E. Purkyně, recenzent, publicista, soudní znalec a externí učitel na LF UK v Praze.