Mí rodiče prožili první část svého produktivního věku v letech první republiky, a pro ně byl sváteční den 28. říjen, Masaryk, Beneš a legionáři hodnotami, o kterých se nepochybovalo.
Tento svátek byl vyhlášen v roce 1919 na počest vzniku čs. státu. V roce 1951 byl přejmenován na „Den znárodnění“ (s velkým zpožděním, znárodňovalo se v roce 1945). Původní význam, oslava vzniku samostatného Československa, se tomuto svátečnímu dni vrátil až v roce 1988.
V posledních letech se diskutuje o všem možném. Třeba o husitech, o negativních důsledcích likvidace habsburské monarchie na politickou stabilitu v Evropě, o událostech v roce 1938 (měli jsme se bránit?), o Únoru v roce 1948, o nezbytnosti poválečného transferu německého obyvatelstva.
Velice si vážím zásluh T.G. Masaryka, E. Beneše, R. Štefánika, A. Švehly, F. Soukupa, A. Rašína, V. Šrobára a dalších tehdejších politiků na vzniku tohoto státu, který si brzy po svém vzniku vydobyl uznání a respekt na celém světě.
Nemáme se za co stydět ani za období 1940 – 1945. Mnozí Češi bojovali v zahraničních armádách, mnozí se zapojili do ilegální činnosti doma a zaplatili za to vězněním nebo i svými životy.
Problematické bylo období let 1948 - 1989. U mnoha obyvatel stále ještě převládalo trauma z období světové hospodářské krize v letech 1929 – 1933 a přesvědčení o „zradě“ západních mocností v roce 1938. Vize socialismu byla velmi lákavá a mnozí jí uvěřili.
Nakonec tato vize neslavně skončila v roce 1989. Zvítězily přirozené instinkty lidí, jejich touha po svobodě a uplatňování lidských práv.
Ale na obzoru jsou další výzvy. Jak v nich obstojíme? Bude se tento svátek ještě slavit za pět, deset, padesát let?
28. 10. 2022 V.S.