Vzpomínky na dětství - pokračování č. 1

Na svůj článek z 20.3.2016 jsem obdržel několik ohlasů, za které děkuji. Povzbudilo mě to k napsání a zveřejnění dalších událostí z mého dětství. Nebyl jsem výjimečný, podobné osudy jako  já  mělo mnoho jiných dětí. Možná si rádi zavzpomínají se mnou.

Své dětství až do srpna 1945 jsem prožil ve Staré Bělé. Válečné události, viděno mým dětským vnímáním, jsem popsal v článku, který byl zveřejněn ve Starobělském zpravodaji  v dubnu r. 2015.

Nyní k mým dalším  vzpomínkám na další události. Těsně před prázdninami v roce 1945 organizovala charita (přesný název  organizace si již nepamatuji) ozdravné pobyty podvýživených ostravských dětí u sedláků na jižní Moravě. Tak mě  rodiče s mým starším bratrem přihlásili.

Jeli  jsme vlakem po tehdy ještě velmi poškozených tratích celý den do Brna. Pamatuji si, při velmi pomalé jízdě přes Brno,  na rozbité domy a mnoho sutin kolem tratě.  Vlak zastavil na hlavním nádraží a přespali jsme v tělocvičně blízké školy. Druhý den jsme jeli vlakem  do Tišnova. Tam nás zástupce charity předal sedlákovi, a jeli jsme  na koňském povoze  do nedaleké vesnice – Synalova. Byli jsme tři :  já (10 let), bratr (12 let) a ještě třetí chlapec (asi 14 let).

Mými hostiteli byli Svobodovi. Měli statek na kraji vesnice, ještě dnes bych tam trefil. Byli na mě hodní, spal jsem v posteli na výminku. Bratr skončil u sedláka Duraka a třetí kamarád  u sedláka na konci vesnice.

Já jsem se měl dobře, babička  Novotných se o mě pečlivě  starala. Až příliš dobře, z tučné stravy jsem dostal takový průjem že jsem skončil v posteli. Léčila mě výluhem ořechů v kořalce. Tehdy  jsem poprvé zkusil alkohol, docela mi to chutnalo.  Mou pracovní povinností bylo hlídat krávy na pastvě. Bylo to blízko lesa plného borůvek, jahod a malin. Neměl jsem žádný důvod si stěžovat.

Horší to měl brácha. Jeho sedlák (jmenoval se Durak) ho měl za pacholka a svěřil mu starost o koně. Vyvážení  hnoje, krmení. A brácha se koní strašně bál. (Ty životní paradoxy:  v pozdějším životě byl vojenským pilotem na tryskáčích).  Spal v maštali a měl pořád hlad, sedlák byl sám bez selky,  a celý den  v hospodě. Podobně na tom byl i třetí kamarád, který spal v seně na půdě, kde bylo plno myší.

Po asi  čtrnácti dnech jsme se domluvili, že utečeme domů. Aby se to neprozradilo, nikomu jsme nic neřekli a ráno vyrazili do Tišnova na nádraží.

Jak jsme se dostali na nádraží do Přívozu, to si již nepamatuji. Vím jenom, že jsme tam přespali u rodičů třetího chlapce, kteří tam  blízko nádraží bydleli. Ráno jsme s bráchou nasedli na tramvaj, vystoupili v Bělském lese a na oběd již byli opět doma. To bylo ve Staré Bělé u Slavíků radosti!

Pro mě to bylo poučení na celý život.  Člověk se nemá nikdy vzdávat a musí řešit aktivně všechny možné peripetie a komplikace, se kterými se v životě setkává. Nejhorší je pasivita.

21. 3.   2016 V.S.