Těsně po válce řešilo své tísnivé bytové poměry mnoho rodin z vesnic blízko Ostravy a my jsme nebyli výjimkou. Otec pracoval ve Vítkovických železárnách, a tak jsem se stěhovali ze Staré Bělé do Vítkovic. Bylo tam v té době mnoho prázdných bytů po Němcích. Náš byt byl v domě naproti vrátnice vitkovické nemocnice. Dnes je tam parkoviště.
Stejný dům byl na místě dnešní restaurace Veronika. Ten však na konci války vyhořel , později byl zbořen a nahrazen současným objektem.
Prázdných bytů po Němcích bylo ve Vítkovicích mnoho. Někteří je opustili ještě na konci války, jiní až po válce, kdy byli soustředěni v barácích u silnice do Kunčic blízko Ostravice. Dospělí muži chodili pod dohledem hlídačů každý den do města odklízet válečné trosky. Na zádech měli velké písmeno N. To trvalo až do jejich odsunu. Ženy a děti ze smíšených manželství takto postiženi nebyli, zůstali ve svých domovech. Do školy se mnou chodilo několik chlapců z těchto rodin a jelikož mluvili dobře česky, tak nebyl rozdíl mezi nimi a námi.
Problémem pro naši rodinu byl zpočátku blízký kostel. Každou čvrthodinu klinkl zvon jedenkát, o půlhodině dvakrát a v celou hodinu tolikrát, kolik bylo hodin. Mimo to nás v noci budily hlasité zvuky z blízkých železáren, ale časem jsme si zvykli.
Tehdy všude v okolí byly stopy po bombardování. Cílem pilotů byla zřejmě dnešní Jeremenkova ulice, ale měli špatnou mušku, protože se trefili ne do silnice, ale do bytového pavlačového domu kde je dnes pivnice Výběr, pak do domu vedle kostela kde byla později jídelna Úsvit (zásah bomby je dodnes patrný v zadním traktu budovy), a nakonec do kina Rekord, pozdějšího kina Mír. V zimě roku 1945 – 1946 jsme tam na šikmé ploše hlediště sáňkovali, bylo hodně sněhu, střecha tam nebyla a sedadla někdo odklidil. Kino bylo poměrně rychle opraveno. První promítaný film měl název „Housle a sen“ a byl o českém houslistovi Josefu Slavíkovi. Seděl jsem v první řadě, lístek za 2 Kčs. Před kino každý den ráno přivezl svůj pojízdný novinový stanek pan Janík. Kupoval jsem tam tehdy velmi oblíbené časopisy pro mládež s názvem „Vpřed“ a „Junák“.
Mimo kino Mír bylo v sousedství kino Central (pozdější Jas) a nedaleko ještě kino Moskva. Tehdy kina byla velmi navštěvována a často i vyprodána.
V létě jsme se chodili koupat do nádrže, která byl na konci Ruské ulice za tehdejší konečnou stanicí Komárka. Přitékala tam voda potokem až z Hrabové a sloužila ke chlazení plášťů vysokých pecí. Často nás odtamtud vyhnal vrátný z blízké vrátnice vysokých pecí. Na opačné straně areálu vysokých pecí pak tato voda, příjemně teplá , odtéhala dřevěným korytem do Ostravice. To byl náš „tobogan“, a byl zcela zdarma. Fošny korýtka byly porostlé řasami a vytvářely hladký povrch.
Kamarádil jsem se s Petrem Freudem, židovským chlapcem, který se právě vrátil z Terezína. Měli štestí, že celá rodina přežila. Vyprávěl o tom, jak se jim tam špatně žilo. Později, jako dospělý, emigroval do Izraele.
Nakupovat jsme chodili převážně do obchodů na Mírové ulicii nebo do obchodu „U Mainla“ vedle šraněk. Všechno bylo na lístky a každý obchod měl své zákazníky. Na konci Mírové ulice byla restauce „U partyzána“, hojně navštěvována po výplatě dělníky z Vítkovických železáren.
Cestou ze školy jsme se stavovali v parku v blízkosti náměstí Rudé armády. Byla tam klec a v ní obrovský medvěd, kterého jsme krmili zbytky našich svačin. Vždycky již na nás čekal. Na druhé straně parku v blízkosti Lidické ulice (tehdy se jí říkalo „Na promce“ od slova promenáda) bylo hřiště a v zimě kluziště. Zimy byly tehdy tuhé, takže byl i led. Brusle byly ještě „na kličku“.
Chlapci byli buď skauti, nebo sokoli. Já jsem byl skaut. V létě 1946 - 47 jsme měli i stanový tábor v opuštěném lomu v blízkých Jilešovicíc, kousek za Třebovicemi.. Mnoho času jsme tam strávili válečnými hrami ve vraku vojenského letadla, které se na konci války zřítilo v nedalekém lese.
Po prázdninách v r. 1946 jsem začal navštěvovat reálné gymnasium v Ostravě Přívoze. Ale o tom až příště.
23. 3. 2016. V.S.