Vzpomínky pamětníků

V únorovém čísle Hrabovských listů jsem si pozorně přečetl článek „Vítězný únor a jeho důsledky v Hrabové“.

Je nejvyšší čas, aby  pamětníci z období let 1948 -1989, pokud ještě žijí,  podali  svá svědectví o tehdejší době. Paní, která si nepřála být jmenována, popsala tu dobu ze svého hlediska, a to celkem objektivně.   Dost mě však zarazila věta v  závěru článku: „Nástup komunistů k moci však neznamenal zastavení společenského života – spíše jeho další rozvoj“.

 Podle mého názoru tato doba velmi deformovala společenský život, a to především z hlediska morálního. Nebylo možno sdělovat kdekoliv a komukoliv své názory na cokoliv, děti byly varovány, aby ve škole neříkaly to, co slyšely doma. Byla to doba, která se již nesmí opakovat.

 Chtěl bych připomenout jednu z obzvlášť nemorálních  metod, kterými se tehdejší „strana a vláda“ snažila  prosadit svou ideologii. Bylo to trestání dětí za „hříchy“ svých rodičů.   

Pokud jde o Hrabovou, musím  zde vzpomenout především na Bohuslava Olšanského, syna místního podnikatele. V únoru 1948 byl studentem filosofické fakulty  Karlovy univerzity a jako syn „třídního nepřítele“ byl ze studií vyloučen. Aby si svůj  špatný „kádrový původ“ vylepšil,  zapojil se do činnosti tehdejší mládežnické organizace v Hrabové, které jsem byl členem, a kde jsem se blíže poznali. Díky jeho kamarádské povaze byl mezi mladými brzy velmi oblíbený a dokonce i obdivovaný a vážený. Ale nic mu to nepomohlo, studovat na vysoké škole již nemohl. Případ této rodiny měl být výstrahou pro ostatní.  

Podobný osud měl i můj další známý, Břetislav Stárek. I když měl všechny předpoklady studovat, nebylo mu to z „kádrových důvodů“ umožněno.

Tato situace se opakovala i po roce 1968. Režim se opět mstil na dětech některých rodičů, a to především těch, kteří nesouhlasili se vstupem cizích vojsk a byli za tento názor vyloučeni  z tehdejší KSČ. Naopak, protěžovaly se děti z rodin, ve kterých  rodiče  zůstali i nadále  věrnými soudruhy. Ti mohli studovat, a to dokonce na tehdejších  prestižních školách,  jak středních, tak i vysokých. Mnozí z nich neměli ani potřebné studijní předpoklady, a přesto pak z nich byli lékaři, právníci,  pedagogové,  novináři a inženýři.

Po roce 1968 to neměl snadné nikdo. Ti „pomýlení“, kteří odvolali své dřívější názory, možná dodnes trpí  výčitkami svědomí za svou zbabělost.  Ti, kteří na svých názorech vytrvali, mohli vykonávat pouze podřadnější zaměstnání a jejich děti nemohly studovat.

Po roce 1989 se na všechno jakoby zapomnělo. Někteří dřívější soudruzi  rychle převlékli svůj kabát a horlivě se zapojili do nových struktur, Kupodivu to nikomu příliš nevadilo.  

11. 2. 2021         V.S.