Život a dílo Růženy Vackové

Růžena Vacková byla česká historička umění, divadelní kritička a pedagožka, věnovala se i archeologii.

 Narodila se v roce 1901 ve Velkém Meziřičí, gymnasium vystudovala ve Vyškově a v Brně. Její otec byl lékař a matka dcerou místního advokáta. Po maturitě pokračovala ve studiích na filosofické fakultě KU v Praze, zpočátku obor klasické archeologie, později dějiny umění a estetiky a dějiny divadla. Pak zde působila jako pedagožka. V letech 1934 – 1942 publikovala své divadelní kritiky, recenzovala knihy z oboru archeologie, divadelní premiéry, a také spisy Komenského.

V době války se zúčastnila odboje proti okupantům, v roce 1945 byla zatčena a odsouzena k trestu smrti. Popravě unikla díky Pražskému povstání. Za války se spřátelila s katolickým knězem Josefem Zvěřinou a konvertovala ke katolictví.

Po válce byla ředitelkou Ústavu pro klasickou archeologii FF KU, v únoru 1948 se zúčastnila studentského pochodu na Hrad na podporu prezidenta Beneše. Za své protikomunistické postoje byla z Karlovy univerzity vyloučena, v roce 1951 zatčena a odsouzena pro údajné vyzvědačství a velezradu na 22 let do vězení, kde strávila téměř 16 let. Prošla věznicemi v Pardubicích, Ilavě, Novém Jičíně a v Opavě, pro spoluvězeňkyně organizovala přednášky o archeologii a dějinách umění.

 Po propuštění v době Pražského jara se zapojila do aktivit spolku K 231 a usilovala o rehabilitaci politických vězňů. V období normalizace se stala signatářkou Charty 77, organizovala bytové semináře disidentů a přednášela na nich o duchovním životě a o dějinách umění. Zemřela v roce 1982.

Dílo: 1939: Sokrates, vychovatel národa. 1948: Výtvarný projev v umění dramatickém. 1993: Věda o slohu. 1952-1967: Ticho s ozvěnami (dopisy z vězení). 1999: Vězeňské přednášky.

Ocenění a odkaz: Řád T. G. Masaryka (1992). Zlatá medaile Univerzity Karlovy (1993). Pamětní deska na hlavní budově Filosofické fakulty Karlovy univerzity v Praze (2023).

Pramen: Wikipedie.

Pátek, 12.dubna 2024        V.S.