30.12. 2022: Knižní pátek o životě a díle Ivana Medka

Knižní pátek o životě a díle Ivana Medka

O této osobnosti pojednává článek spisovatel Pavla Kosatíka, který byl zveřejněn dne 16. prosince 2022 v Deníku N.  

Ivan Medek (1925 – 2010) se narodil do výjimečné rodiny. Jeho otcem byl generál Rudolf Medek, hrdina  ruských legií a jeden z nejuznávanějších spisovatelů a dramatiků první republiky. Jeho knihy a divadelní hry  o legionářích v Rusku (Anabaze, Ostrov v bouři, Velké dny, Plukovník Švec)  velmi ovlivnily myšlení tehdejší generace. Až do roku 1939 byl ředitelem Památníku odboje v Praze  na Vítkově.  Po příchodu nacistů musel odejít z veřejného života, jeho knihy a hry  byly zakázány. Zemřel v ústraní  v roce 1940.

 Po matce byl vnukem malíře Antonína Slavíčka. Když v roce 1910  tento slavný malíř zemřel, provdala se babička Ivana Medka za Herberta Masaryka, syna TGM. Tito předci nemohli neovlivnit názory a životní dráhu Ivana Medka.

Od mladých let ho přitahovala hudba, kterou studoval v době války na Pražské konzervatoři. Po skončení války psal pro denní tisk hudební kritiky a získal referentské místo u České filharmonie.  Byl u vzniku české Hudební mládeže, organizace, která si vzala za úkol vést mladé lidi k vážné hudbě. Po roce 1948 se mu jeho původ stal přítěží, veřejně dával najevo, že se od tradic první republiky nemíní distancovat.

Rodina generála Rudolfa Medka zůstala v padesátých letech bez finančního zabezpečení, žili převážně  z prodeje nábytku, koberců a také Slavíčkových obrazů. V tehdejší temné době konvertoval osudem těžce zkoušený Ivan Medek ke katolictví.  Po amnestii politických vězňů v roce 1960  byl z vězení propuštěn i kněz Antonín Mandl, se kterým navázal Ivan Medek  blízké a dlouholeté přátelství.

Podepsal se pod Chartu 77, zúčastnil se pohřbu Jana Palacha. Po výslechu v Bartolomějské ulici  ho estebáci v poutech zavezli do lánských lesů a zbili do bezvědomí. Pak následoval jeho odchod do exilu. Pomáhal exulantům  v rakouském uprchlickém táboře Traiskirchen, zcela se věnoval exilové práci. Postupně navázal spolupráci s českým vysíláním rozhlasové stanice Hlas Ameriky.

Do Československa se vrátil ihned po sametové revoluci a stal se blízkým spolupracovníkem Václava Havla, od roku 1993 pracoval v Kanceláři  prezidenta republiky.  V tomto působení byl pověstný svou přesností a spolehlivostí. Ze služeb prezidenta odešel v roce 1998, kdy se postavil proti úmyslu prezidenta Havla udělit starostovi Vídně Helmutu Zilkovi vysoké státním vyznamenání. Měl k tomu vážný důvod, Zilk byl před rokem 1968 agentem StB.

Osud se s nim nemazlil ani v posledních letech jeho života. Nemohl se hýbat, u lůžka měl televizor a výhradně poslouchal klasickou hudbu. Pokud mohl, četl si v Bibli.  Zemřel 6. ledna 2010 a byl pohřben na Břevnovském hřbitově v Praze.

Jeho kniha vzpomínek z roku 2005 má název „Děkuji, mám se výborně“. Ani trochu tomu  tak nebylo. Mimo tuto knihu napsal „Jak to vidím“ (2003), a  „O čem přemýšlím“ (2004). Na  občasných vystoupení v televizi je nezapomenutelný jeho úsměv. Úsměv optimisty, který věří v dobrou budoucnost národa i lidstva.

30. 12. 2022    V.S.