Osobnost bývalého kronikáře Hrabové.
Jaroslav Michalkovič vykonával funkci kronikáře Hrabové od r. 1997 do r. 2016, tedy téměř 20 let. Možná z hlediska tehdejších starostů plnil svou funkci dobře, ale já jako občan jsem měl v posledních letech občas určité kritické připomínky.
Konkrétně k velkému zpožďování zápisů do kroniky a k tomu, že pan Michalkovič žil víceméně dlouhodobě na své chatě v Čeladné a o událostech v Hrabové se dozvídal pouze zprostředkovaně, tedy ze zápisů z jednání rad a zastupitelstva a z informací tehdejších starostů. A možná také z Hrabovských listů a z regionálního denního tisku. Pro své kronikářské zápisy pak využíval především tyto zdroje. Žádné osobní zážitky a komentáře.
Mé výhrady vycházely z toho, že mám o kronikáři obce následující představu: základem je dobrá pověst, potřebné vědomosti a osobní účast na běžném životě obce. Pan Michalkovič měl v mých očích dobrou pověst a potřebné vědomost. Chybělo ale to poslední.
Jelikož pana Michalkoviče znám mnoho let, dovoluji si o něm sdělit čtenářům Hrabovských novin následující informace :
Stejně jako já, tak i většina poválečných dětí vyrůstala v rodinách, které zastávaly levicové názory. Jaroslav patřil mezi tehdejší aktivní mládež a na určitou dobu byl vedoucím místní mládežnické organizce ČSM. A pak odešel studovat novinářské řemeslo do Prahy a v Hrabové se o něm několik let nevědělo.
Z kusých zpráv jsem se dozvěděl, že Jaroslav v pohnutých letech r. 1968 byl propagátorem „pražského jara“ a jako mnozí jeho kolegové na to i on doplatil.
Jeho jméno se objevilo na veřejnosti až po r. 1989. Tehdy rozhlasová stanice Svobodná Evropa přesídlila do Prahy a Jaroslav se stal externím spolupracovníkem. Pamatuji si na jeho reportáže o tehdejších událostech v našem regionu, kterém jsem velice rád poslouchal. Mimo to publikoval i v regionálním tisku.
V té době ( a možná i dříve) se Jaroslav začal intenzivně věnovat divadlu, a to hlavně ostravským scénám. Podle infoirmací z jeho bohatého literaturního odkazu se zajímal hlavně o balet. Mimo to stále přispíval do místního tisku, a to především zprávami o událostech v oblasti kultury.
V jeho životě byl důležitým rok cca 1995, kdy zdědil po rodičích chatu v Čeladné, kde pak po mnoho let bydlel téměř nepřetržitě a v Hrabové se zdržoval pouze zřídka. Dokonce v Čeladné přijal funkci i místního kronikáře. V době okolo r. 2000 byl i mluvčím nemocnice Fifejdy. Vůbec mu tyto aktivity nevyčítám, spíše naopak. V nových podmínkách prokazovali schopní lidé své schopnosti, které nemohli uplatnit dříve.
Ale vracím se k základnímu problému. Stále jsem přesvědčen, že kronikář obce by měl bezprostředně a osobně sledovat místní události. Ani ne jako zastupitel, ale jako nestranný pozorovatel. A v kronice pak by měl sdělovat objektivním způsobem všechny důležité události pro poučení budoucích pokolení.
Na závěr: Snad jsem dostatečně vysvětlil můj vztah k mému vrstevníku Jaroslavovi. Na jedné straně velký obdiv, na straně druhé určitá kritika. Ale předmětem mé kritiky není on, spíše se strefuji do představitelů tehdejší místní samosprávy, kteří nedovedli do funkce kronikáře vybrat tu správnou osobu. Tento můj závěr vůbec nezlehčuje osobnost Jaroslava Michalkoviče, velice si ho vážím za jeho postoje v období Pražského jara a jako odborníka v oblasti ostravských divadel.
3. 7. 2017 V.S.