S přípravami na toto významné výročí již bylo započato i v Hrabové. Letopisecká komise plánuje přednášku o tehdejších událostech a vydání publikace „Hrabová v čase 1. sv. války“.
Předseda této komise Martin Slepička vyzval občany k poskytnutím vzpomínek (a možná i písemnosti) svých příbuzných, kteří se zúčastnili 1. sv. války, ať již jako legionáři nebo v řadách c. a k. armády. Nebo i vzpomínek na tyto události s pohledu občanů, žijících v zázemí. Také zapůjčením dobových fotografií, tiskovin a jiných památek na onu dobu.
Rovněž kulturní komise na svém posledním zasedání projednala průběh těchto oslav. Navrhuje se vyhotovení pamětní desky, zakoupení Stromu svobody (habru), balíčku z Nadace Partnerství a vydání nástěnného kalendáře s dobovými fotografiemi.
Doba oslav se neúprosně blíží a je na čase začít se shromažďováním potřebných podkladů. Protože se zabývám kromě současných událostí i těmi minulými, sepsal jsem vzpomínky mých příbuzných na onu dobu a zaslal je Martinovi. Možná, že je využije při realizaci plánů letopisecké komise. A možná že budou zajímat i čtenáře Hrabovských novin.
Vzpomínky na první světovou válku v očích mých příbuzných .
Měl jsem mezi svými příbuznými i ty, kteří tuto pohromu zažili, a to mého dědu Františka Slavíka ze Staré Bělé, druhého dědu Aloise Nováčka z Nové Bělé a bratra mé babičky Metoděje Fulnečka z Proskovic.
Můj děda František byl před válkou horníkem na šachtě Šalomoun v Ostravě, první světovou válku prožil jako vojín na italské frontě. Zemřel poměrně brzy po návratu z války. Zanechal po sobě několik zápisníků, do kterých zapisoval své zážitky z fronty. Bohužel se nedochovaly. Kdysi dávno jsem je z velkým zájmem četl a mám stále v paměti jeho líčení zážitků frontového vojáka v první světové válce. Pobyt v nehostinných horách, trvalý hlad, perzekuce nadřízených, úplavice, vši, častá plísňová onemocnění nohou a nesnesitelný nasládlý zápach hnijících mrtvol. Můj děda ke konci války dezertoval a skrýval se několik měsíců v lesích v okolí Staré Bělé. Strávil v zákopech asi 4 roky, které se podepsaly na jeho zdraví a zemřel ve věku 42 let.
Můj děda z Nové Bělé Alois Nováček měl úplně jiný válečný osud. Byl vyučeným slevačem a asi velmi dobrým, protože nemusel narukovat do války a pracoval ve zbrojním průmyslu, konkrétně ve Vítkovických železárnách. Ale ani oni to neměli jednoduché, i na ně se vztahovaly válečné zákony. Podléhali vojenské disciplině, za sebemenší prohřešky je čekal vojenský soud. Pracovní doba byla neúměrně vysoká, všichni trpěli nedostatkem potravin.
Další můj příbuzný, bratr mé babičky Metod Fulneček z Proskovic bojoval v řadách c. a k. armády na východní frontě. Záhy se dostal do zajetí a carskými úřady byl „nasazen“jako levná pracovní síla na zemědělský statek někde ve vnitrozemí Ruska. Místní statkář se choval k těmto zajatcům velice krutě, takže můj strýc využil tehdejší možnosti a přihlásil se do čs. legií. Ne z „vlasteneckých“ důvodů, ale z pudu sebezáchovy. A také z naděje, že se mu tímto způsobem podaří snadněji se navrátit ke své rodině do Proskovic. Strýc uměl poutavě vyprávět a dodnes si pamatuji dvě informace: ta prvá se týká vzpomínky na pobyt na tehdejším ruském statku. „Kadibudka“ tam neexistovala, potřeba se vykonávala na okolních polích, a to v létě i v zimě podle přesně určeného prostorového plánu. Takový zvláštní způsob hnojení poli. Druhá informace, která utkvěla v mé hlavě, je barvité vyprávění strýce o krutostech občanské války v Rusku, a to jak ze strany bolševiků tak ze strany jejich protivníků. Na základě svých válečných zkušeností varoval své posluchače před jakoukoliv spolupráci s Rusy a před komunismem.
Situace po návratu tehdejších občanů Hrabové z války, a to jak bývalých vojáků c. a k. armády tak i mnohých legionářů byla taková, že nebyl čas ani zájem vzpomínat na nedávné válečné, většinou velmi nepříjemné zážitky.
Ale moudré přísloví tvrdí, že všechno zlé je pro něco dobré. Dnes nikdo nepochybuje o tom, že bez těchto úděsných válečných událostí by nevzniklo v roce 1918 samostatné Československo.
28.6.2018 V.S.