Vzpomínky nostalgického seniora

Velkým zážitkem pro starší lidi je navštěvovat místa, kde prožili své  mládí  a vzpomínat na to nejhezčí období svého života.

Já to mám kousek, asi 8 minut autobusem. Bydlel jsem tehdy na Šídlovci a prostorem pro naše dětské hry byly ulice, dvory a dnešní park. Protože zde bydlela převážně mladá manželství, dětí bylo „jako máku“.

Ve sportovních aktivitách vynikal Loliš Navrátil. Bydleli na dnešní Příborské 17, jeho tatínek jezdil s „komárkem“, maminka byla průvodčí tamtéž a měli 5 děti. Loliš se svými kamarády  si vybudovali  vlastní hřiště v místech dnešní restaurace „Beskyd“ se specializací  na skok do výšky, do dálky, na vrh koulí a na skok o tyči. A s nimi mnoho dalších dětí, mezi kterými sportovně vynikal Jura Boruta se svou sestrou Jarmilou z čísla 7 na Příborské.

  Hlavními hracími plochami byly však ulice, auta tehdy ještě nejezdila. Hrál se fotbal a celoročně hokej, i v létě.  Pochopitelně bez bruslí, ale s hokejkou a s pukem. Když se šlo ze školy, ze školních tašek se postavily branky a už se hrálo. Kupodivu křik dětí tehdy nikomu nevadil, a kdyby ano, musel být zticha.

Uplynulo cca 65 let a vše je jinak. Křik dětí prý „obtěžuje“ občany a proto si údajně nepřejí v okolí svých bytů žádné dětské aktivity. Je tomu skutečně tak? Nebo se vydává za „veřejné mínění“ stanovisko několika jednotlivců? Nebo je to pouze pohodlná a demagogická výmluva místních zastupitelů, aby před svými voliči zdůvodnili svou neschopnost  a  nečinnost?

Mnoho otázek a žádné přesvědčivé odpovědi.  Ty by mohly poskytnout pouze diskuse s občany, cílené speciálně na toto téma. Ty se však nekonají s odůvodněním, „že by stejně nikdo nepřišel“.  A tak je nejlepší nechat vše běžet nekonfliktním dosavadním tempem a vymlouvat se na nezájem občanů o věci veřejné.

Přitom každý dospělý občan ví (nebo by měl vědět), jak je důležitá výchova dětí přirozeným způsobem v dětských kolektivech.  Dětské hry, řešení dětských sporů vlastními silami, vyrůstání „přirozených“ vůdců, podřízení vlastních zájmů zájmům kolektivu atd. atd., to se dítě nenaučí u počítače. Přitom  dnešní  doba umožňuje realizovat tyto procesy pod dohledem zkušených a školených vychovatelů.

Nyní přicházím k tomu hlavnímu. Především k současnému stavu prostoru, který vznikl po nedávných úpravách tzv. vnitrobloku  mezi Příborskou a Šídloveckou ulici.  Na své si přišla pouze auta, která získala perfektní parkoviště.  A co děti? A co ti občané, kteří by zde  rádi  poseděli se svými sousedy a probrali všechno možné, co je zajímá?  Žádné aktivity pro děti, žádné lavičky a další „mobiliář“, který dle slov starosty musel být z původních plánů vyškrtnut, a to prý „na přání občanů“.

A další problém – místní park. Kdykoliv ho navštívím, jsem zde obvykle sám. Opět prý by přílišná návštěvnost rušila okolní občany.

V posledním čísle „Vratimovských novin“ je hned v úvodu článek „Hřiště mateřské školy města Vratimov se změnilo k nepoznání“. Představme si, že v části nevyužitého parku na Šídlovci by byl vytvořen „les“ s různými druhy stromů a keřů, možná i s „umělými“ živými tvory, kteří do přírody patří a které mnohé dítě doposud nevidělo.Své stanoviště by zde mohly mít i staré pneumatiky a PET láhve, jako názorný příklad toho, co v lese nesmí být.   Pokud jsem pochopil záměr vratimovských radních, má jejich řešení  sloužit i  k ekologické výchově dětí a k vypěstování správného vztahu k přírodě.

Mateřskou školu „Klubíčko“ na Šídlovci navštěvuje více jak 100 dětí. Díky dlouhodobé iniciativě paní ředitelky Alice Strnišťové a jejího kolektivu mají děti krásné zahrady a nejsou odkázány pouze na vnitřní prostory budov. Ale proč by nemohly mít  i svůj les? Ostatně, park ve Vratimově je přístupný i veřejnosti.

Že by to bylo drahé? Velmi moudří lidé dlouhodobě tvrdí, že investice do výchovy a vzdělání dětí jsou vůbec ty nejlepší a nejefektivnější. Výsledky těch zemí, kde se tato politika dlouhodobě praktikuje, to dokazují.

            7. 7. 2015.   V.S.