20.11.2017: Mé vzpomínky na školu

Mé vzpomínky na školu.

Pochopitelně beru v úvahu změny, které nastaly v okolním světě od mého narození, tj. od roku 1935.  Možná, že některé čtenáře Hrabovských novin zaujmou v souvislosti se školní docházkou  mé následující  vzpomínky.

Ve školním roce 1945 – 1946 jsem byl žákem tehdejší obecné školy ve Vítkovicích. Byla to velká budova z červených cihel  v  blízkosti Místecké ulice, kde později  dlouhá léta sídlil dopravní inspektorát.   V  zahradě byla pomocná škola. Tam docházely děti, které z různých  důvodů nemohly navštěvovat „normální“ školu.   

 V naší třídě bylo  50 chlapců ve věku 10 – 11 let. Děvčata měla vlastní třídu. Tato separace asi měla své důvody, které nyní nebudu komentovat.

Náš pan učitel Raška vyučoval většinu  tehdejších předmětů.  Na  začátku každé hodiny si povolat pečlivě vybrané rušivé „osobnosti“  třídy pod stupínek a „nasolil“ každému do otevřené dlaně preventivně  rákoskou důkladnou „pecku“ se slovy:  Abyste nezlobili ! A celou hodinu bylo ve třídě  ticho jako v kostele. Nikdo z dětí nechtěl být vybrán na pranýř v příští hodině.  Nevzpomínám si, že by naši rodiče proti těmto „výchovným“ metodám protestovali.

Pochopitelně že dnes by tyto  praktiky byly  zcela neúnosné. Změnila se mentalita  společnosti, dětí a především rodičů.  Ale je taky následující „ale“.

Tím míním otázku, kdo je za vzdělání a výchovu našich dětí zodpovědný?  Pokud jde o vzdělávání, je to především  škola.  Ale co výchova? Tady je to složitější.  Často mám dojem, že rodiče zde selhávají a přesunují zodpovědnost za výchovu svých dětí  na školu.

Tou tzv. výchovou míním vypěstovat v  dětech celoživotní  návyky být zodpovědný, pracovitý, pravdomluvný, pomáhat slabším atd. Mnozí rodiče to zvládají  dobře, někteří ne.

V současné době jsou  však v oblasti školství nové možnosti. Mimo standardních „státních“ škol existují i školy soukromé,  a to dokonce i pro malé děti. To dříve nebylo. Takže dnešní rodič, který má dojem, že státní školy jsou nekvalitní , má možnost své děti přihlásit do těchto škol. A nemusí to být pouze  ti superbohatí. Stačí se trochu uskrovnit.

Na základě mých životních zkušeností to vidím takto:  Dobře vychovaný potomek s přiměřenými   rozumovými schopnostmi se v životě prosadí bez ohledu na to,  kolik dětí sedělo společně s ním v lavicích páté třídy. Mnohem důležitější  je výchovné působení rodičů. A hlavně  jejich objektivní zhodnocení  předpokladů svých ratolestí pro další studium. Pro šťastný  život je určitě lepší být dobrým řemeslníkem než  špatným úředníkem.

20. 11. 2017    V.S.